sobota 16. ledna 2016

Interpretace románu Jdi za zeleným světlem od Edvarda Valenty


„Není jiné cesty než vrátit se ke skutečnosti a tím sám k sobě. Protože jitru neuknikneš.“
(Edvard Valenta, Jdi za zeleným světlem, str. 161)

Roku 1956 vyšlo Edvardu Valentovi vrcholné dílo jeho literární tvorby, román Jdi za zeleným světlem.  Vypráví o osudu českého intelektuála Karla Šimona v tíživé době německé okupace Československa za 2. světové války.  Prostřednictvím hlavní postavy se věnuje existenciálním otázkám svědomí, svobody, zodpovědnosti, naděje a potřebě najít smysl bytí.

Hlavní myšlenkou je dle mého názoru hledání cesty a způsobu, jak žít, aby se za sebe člověk na konci své životní pouti nemusel stydět.  Žít tak, aby se na konci směl usmát.

Na začátku příběhu nám Valenta představuje svého hlavní hrdinu Karla Šimona jako bojácného, introvertního člověka, těžce poznamenaného rodinnými tragédiemi (smrtí první ženy i dcery, nevěrou druhé ženy).  Šimon připomíná typ „zbytečného člověka“, jenž postrádá víru, ideál, odvahu. Ve vězení své pasivity sice nese okupaci těžce, je však schopen pouze vnitřní rezistence, nepřetavené  v konkrétní činy. Protože je vážně nemocen a ani osobnostně si netroufá na přímý střet se zlem, volí pohodlné řešení. Stěhuje se do ústraní, do malé vesnice s názvem Dolina. Díky ucházející finanční situaci má plán v Dolině válku přečkat.


World War II Memorial (Moscow)
Foto CC BY SA 2.0: fibercool (Flickr)

Šimon se pokouší vyplnit svůj čas psaním románu, ten však pro nevěrohodnost psychologické prokreslenosti postav nedopíše. Také se seznamuje se zdejšími lidmi (hajný Karhan, dělník Fiala, vdova Steinová, domovník Kozák) a nachází mezi nimi své místo. Tito lidé jsou vesměs lidmi aktivními, svéhlavými, lidmi, pro něž je přirozené nastavovat za své zájmy kůži. Šimona na nich přitahuje mimo jiné fakt, že oplývají právě těmi atributy, které jemu samotnému chybí.  Čas trávený s nimi tak implicitně zahrnuje výzvu k transformaci jeho osobnosti.

Po neúspěchu tvorby románu přichází zlom, Šimon dozrává ke konání, které by jeho životu mohlo dodat pocit oprávněnosti. Nahrazuje akt imaginace aktem činu a přechází od pasivního odporu k odporu aktivnímu. Přijímá požadavek ruských partyzánů ubytovat a před nacisty ve svém domě ukrývat nemocnou ruskou lékařku. Je celou svou existencí naplno vtažen do odboje. Teprve nyní zcela poznává syrovou skutečnost války, hrůzy, kterou s sebou přináší. Sice si pln úzkosti uvědomuje možnost smrti, které se dobrovolně vystavuje, situaci však nese statečně a své rozhodnutí by neměnil. Stává se z něj mravně uvědomělý jedinec, který využívá svých možností, konat vše, co je v jeho omezených lidských silách.

 V závěru románu válka končí a Šimonovi je zároveň dopřáno ochutnat sladké plody lásky, po kterých dlouho toužil. Výhled dopředu nabízí slibnou podívanou. Nenadálá smrt, která ho potká, je tak obrovskou tragédií. Mohla by však být tragédií ještě větší. To, kdyby se v jejím okamžiku nemohl usmát…

Zdroj: VALENTA, Edvard. Jdi za zeleným světlem. Praha: Československý spisovatel, 1990. ISBN 80-202-0209-9.

* Zpracováno do předmětu Česká Literatura 3 

Žádné komentáře:

Okomentovat