sobota 13. června 2015

Recenze knihy: Kronika ptáčka na klíček - Haruki Murakami 90 %

Před Vánocemi 2014 se dostal na pulty knihkupectví český překlad v tu dobu bez jediného roku již dvacet let staré knihy mého oblíbence Haruki Murakamiho. Naštěstí mám bystrého tátu, který ví, co se sluší a patří, a tak na mě čekala kniha pod stromečkem, aniž bych musel něco trapně naznačovat. Co na knize zaujme na první pohled je tloušťka, jež v sobě ukrývá 752 stránkovou stopáž. Z tohoto důvodu můj čtenářský zážitek dokonale předurčovalo heslo: „čtení na dlouhé zimní večery“.

Dále jsem jako zkušenější čtenář Murakamiho knih zaznamenal, že se překladu tentokrát chopila Klára Macúchová, nikoliv dvorní překladatel Tomáš Jurkovič. K tomu jsem se na začátku textu stavěl trochu podezřívavě, podobně jako rodič, v situaci, kdy si jeho potomek přivede domů nového partnera, které je nutné si nejdřív trochu proklepnout, než jako budeme kamarádi. Ale musím konstatovat, že i s překladem Kláry Macúchové jsem se nakonec sžil a připadá mi, že odvedla kvalitní práci.

Příběh nás uvítá v okamžiku, kdy dá hlavní hrdina, třicetiletý Tóru Okada, výpověď v práci. V advokátní kanceláři ho to příliš nenaplňuje, a proto si chce dát nějakou dobu od práce pauzu a ujasnit si, co že vlastně chce v životě dál dělat. Jasné je jen jedno - advokacie to nebude. Už toto úvodní nastavení situace vypovídá o příznačném stylu Murakamiho budování příběhů a osobnostech hlavních hrdinů. Těmi jsou většinou nekonformní, osamělí outsideři, kteří příliš nedbají pravidel kolektivismu a konvenční hodnoty jdou mimo ně. Tóra příliš nezajímá, co druzí řeknou na jeho rozhodnutí seknout se stabilní prací, aniž by měl zajištěnou alternativu. Důležitější je pro něj vnitřní pocit, který mu říká, že volno na rozjímání je něčím, co aktuálně potřebuje.

Wind-up Bird T-shirt
Foto CC BY-SA 2.0: Danny PIG (Flickr)

Aby se Tóru při dumání o svém budoucím vývoji příliš nenudil, osud mu postaví do cesty další problém k řešení -  záhadně se mu vypaří manželka. A protože je správný, milující manžel, pokusí se udělat, co je v jeho silách, aby ji získal zpět. Tóru se chtě nechtě musí vydat na tajemnou stezku plnou zkoušek a sebepoznání, při které bude muset projít vnitřní proměnou, pokud chce najít svou zmizelou ženu a zároveň sebe sama. Co se týče výstavby příběhu, lze i zde lehce identifikovat další obvyklý prvek Murakamiho románů. V souvislosti s jungovským pojetím můžeme prohlásit, že se Murakamiho romány dají v podstatě číst a vykládat jako proces individuace hlavních hrdinů. Tórovu cestu za nalezením „bytostného já“ a jeho sebeuskutečněním přitom provází další rysy typické pro prózu japonského spisovatele. A když bych měl vybrat, co na tom všem mám nejradši, byla by to obrovská fantazijní invence a s tím související fantasmagoričnost všeho, co se kolem děje.

Ono kdybyste někomu vyprávěli o tom, že klíčem k záchraně Vaší manželky je kocour, který se už rok neobjevil doma a Vy ho proto musíte najít stůj co stůj, o tom, že se dobíráte pravdy na dně studny bez vody, o tom, že se nově kamarádíte s teenagerkou May Kasaharovou, se kterou chodíte ve volném čase na brigádu, při které provádíte terénní výzkumy zkoumající stupeň plešatosti mužské populace, o tom, že… a tady už by Vás dotyčný zastavil a poslal k nejbližšímu psychiatrovi. Ten by Vás pak v lepším případě nechal internovat v psychiatrické léčebně, v tom horším by k tomu přibalil i žádanku ohledně nutnosti okamžitého provedení elektrických šoků.  Naštěstí jsou podobné věci ve světě ptáčka na klíček brány naprosto standardně, a proto si my čtenáři můžeme dosyta vychutnat, co se stane, když jeden Japonec popustí uzdu své imaginace.


Murakami T-shirt
Foto CC BY-SA 2.0: Reckon (Flickr)

Za zmínku stojí v Murakamiho tvorbě poměrně neobvyklý prvek vypořádávání se s kolektivní vinou v optice historického pohledu do dějin Japonska. V knize je nepřikrášleně líčena nechvalně proslulá epizoda z 2. světové války, kdy Japonci okupovali Mandžusko a prováděli tamějšími obyvatelům věci ne zrovna příjemné. Co jsem se dočetl na internetu, Japonci tuto událost nikdy příliš nereflektovali a v historických učebnicích porůznu zamlčovali. Murakami se k tomu postavil čelem a zaslouží si za to pochvalu. Zároveň je paradoxní, že se této reflexe ujal jako jeden z mála i on, autor, kterému je doma dlouhodobě vyčítáno, že je příliš orientován na západ a píše „nejaponsky“.

Jako celek je to opět mnohovrstevnatá výživná směs odehrávající se na pomezí snu a reality, se silnou mysteriózní atmosférou, bizarními postavičkami (u mě vede Cinnamon), tématem lásky, melancholie, osamělosti, to vše okořeněné jemným humorem.

Kronika ptáčka na klíček se dá nejen svou délkou přirovnat k nedávnému opusu a dle mého názoru nejkomplexnější Murakamiho dílu 1Q84.1Q84 vzniklo o patnáct let později a připadá mi zralejší, moudřejší, vyleštěné k téměř naprosté dokonalosti. To Kronice ptáčka na klíček chybí, některé části jsou rozvleklejší a slabší, celkový emocionální dopad není tak působivý, přesto je to Murakami, jak ho známe a máme rádi.

Pro mě je to mezi 80 až 90%, mírně se přikláním směrem nahoru.


Hodnocení: 90%