sobota 13. června 2015

Recenze knihy: Kronika ptáčka na klíček - Haruki Murakami 90 %

Před Vánocemi 2014 se dostal na pulty knihkupectví český překlad v tu dobu bez jediného roku již dvacet let staré knihy mého oblíbence Haruki Murakamiho. Naštěstí mám bystrého tátu, který ví, co se sluší a patří, a tak na mě čekala kniha pod stromečkem, aniž bych musel něco trapně naznačovat. Co na knize zaujme na první pohled je tloušťka, jež v sobě ukrývá 752 stránkovou stopáž. Z tohoto důvodu můj čtenářský zážitek dokonale předurčovalo heslo: „čtení na dlouhé zimní večery“.

Dále jsem jako zkušenější čtenář Murakamiho knih zaznamenal, že se překladu tentokrát chopila Klára Macúchová, nikoliv dvorní překladatel Tomáš Jurkovič. K tomu jsem se na začátku textu stavěl trochu podezřívavě, podobně jako rodič, v situaci, kdy si jeho potomek přivede domů nového partnera, které je nutné si nejdřív trochu proklepnout, než jako budeme kamarádi. Ale musím konstatovat, že i s překladem Kláry Macúchové jsem se nakonec sžil a připadá mi, že odvedla kvalitní práci.

Příběh nás uvítá v okamžiku, kdy dá hlavní hrdina, třicetiletý Tóru Okada, výpověď v práci. V advokátní kanceláři ho to příliš nenaplňuje, a proto si chce dát nějakou dobu od práce pauzu a ujasnit si, co že vlastně chce v životě dál dělat. Jasné je jen jedno - advokacie to nebude. Už toto úvodní nastavení situace vypovídá o příznačném stylu Murakamiho budování příběhů a osobnostech hlavních hrdinů. Těmi jsou většinou nekonformní, osamělí outsideři, kteří příliš nedbají pravidel kolektivismu a konvenční hodnoty jdou mimo ně. Tóra příliš nezajímá, co druzí řeknou na jeho rozhodnutí seknout se stabilní prací, aniž by měl zajištěnou alternativu. Důležitější je pro něj vnitřní pocit, který mu říká, že volno na rozjímání je něčím, co aktuálně potřebuje.

Wind-up Bird T-shirt
Foto CC BY-SA 2.0: Danny PIG (Flickr)

Aby se Tóru při dumání o svém budoucím vývoji příliš nenudil, osud mu postaví do cesty další problém k řešení -  záhadně se mu vypaří manželka. A protože je správný, milující manžel, pokusí se udělat, co je v jeho silách, aby ji získal zpět. Tóru se chtě nechtě musí vydat na tajemnou stezku plnou zkoušek a sebepoznání, při které bude muset projít vnitřní proměnou, pokud chce najít svou zmizelou ženu a zároveň sebe sama. Co se týče výstavby příběhu, lze i zde lehce identifikovat další obvyklý prvek Murakamiho románů. V souvislosti s jungovským pojetím můžeme prohlásit, že se Murakamiho romány dají v podstatě číst a vykládat jako proces individuace hlavních hrdinů. Tórovu cestu za nalezením „bytostného já“ a jeho sebeuskutečněním přitom provází další rysy typické pro prózu japonského spisovatele. A když bych měl vybrat, co na tom všem mám nejradši, byla by to obrovská fantazijní invence a s tím související fantasmagoričnost všeho, co se kolem děje.

Ono kdybyste někomu vyprávěli o tom, že klíčem k záchraně Vaší manželky je kocour, který se už rok neobjevil doma a Vy ho proto musíte najít stůj co stůj, o tom, že se dobíráte pravdy na dně studny bez vody, o tom, že se nově kamarádíte s teenagerkou May Kasaharovou, se kterou chodíte ve volném čase na brigádu, při které provádíte terénní výzkumy zkoumající stupeň plešatosti mužské populace, o tom, že… a tady už by Vás dotyčný zastavil a poslal k nejbližšímu psychiatrovi. Ten by Vás pak v lepším případě nechal internovat v psychiatrické léčebně, v tom horším by k tomu přibalil i žádanku ohledně nutnosti okamžitého provedení elektrických šoků.  Naštěstí jsou podobné věci ve světě ptáčka na klíček brány naprosto standardně, a proto si my čtenáři můžeme dosyta vychutnat, co se stane, když jeden Japonec popustí uzdu své imaginace.


Murakami T-shirt
Foto CC BY-SA 2.0: Reckon (Flickr)

Za zmínku stojí v Murakamiho tvorbě poměrně neobvyklý prvek vypořádávání se s kolektivní vinou v optice historického pohledu do dějin Japonska. V knize je nepřikrášleně líčena nechvalně proslulá epizoda z 2. světové války, kdy Japonci okupovali Mandžusko a prováděli tamějšími obyvatelům věci ne zrovna příjemné. Co jsem se dočetl na internetu, Japonci tuto událost nikdy příliš nereflektovali a v historických učebnicích porůznu zamlčovali. Murakami se k tomu postavil čelem a zaslouží si za to pochvalu. Zároveň je paradoxní, že se této reflexe ujal jako jeden z mála i on, autor, kterému je doma dlouhodobě vyčítáno, že je příliš orientován na západ a píše „nejaponsky“.

Jako celek je to opět mnohovrstevnatá výživná směs odehrávající se na pomezí snu a reality, se silnou mysteriózní atmosférou, bizarními postavičkami (u mě vede Cinnamon), tématem lásky, melancholie, osamělosti, to vše okořeněné jemným humorem.

Kronika ptáčka na klíček se dá nejen svou délkou přirovnat k nedávnému opusu a dle mého názoru nejkomplexnější Murakamiho dílu 1Q84.1Q84 vzniklo o patnáct let později a připadá mi zralejší, moudřejší, vyleštěné k téměř naprosté dokonalosti. To Kronice ptáčka na klíček chybí, některé části jsou rozvleklejší a slabší, celkový emocionální dopad není tak působivý, přesto je to Murakami, jak ho známe a máme rádi.

Pro mě je to mezi 80 až 90%, mírně se přikláním směrem nahoru.


Hodnocení: 90%

pátek 13. února 2015

Horor z režimu offline

Dne 27.1. 2015 nastala celosvětová katastrofa. Hrozivá situace, která čas od času udeří a vyvolá paniku u velké části obyvatel po celé planetě. Přichází nečekaně, bez ohlášení, což činí její charakter ještě strašidelnějším. A co že se to vlastně stalo? Byla použita zbraň hromadného ničení, přihnalo se někam tsunami či dopadl na zemský povrch obří meteorit? Všechno špatně! Stalo se něco, co je v očích mnohých lidí hodnoceno jako nesrovnatelně horší, vypadl Facebook! Je to drsné, ale je to tak. Nejnavštěvovanější sociální síť současné doby byla mimo provoz 40 minut. A to není krátká doba.

Strach, bezmoc, frustrace, pocit zmaru, deprese. Podobné pocity se v různé míře dostavili u uživatelů, kteří jsou zvyklí mít k Facebooku stálý přístup. V České republice došlo k výpadku v čase 7:20 až 8:00. Onomu pernamentnímu českému uživateli to tedy vyšlo akorát na čas ranní kávy se svou oblíbenou sociální sítí. Zajeté tradici, s jejíž absencí jeho den postrádá optimistické odstíny.

Během těch 40 minut přišel o možnost okomentovat tři články, které sdíleli jeho „přátelé“ a pod nimiž již zuřila ohnivá diskuze. Sice tématice ani jednoho z nich pořádně nerozuměl, ale kdo jo, že ano? Důležité je projevit svůj originální názor. Dále nemohl sdílet ranní motivační citát, který se týkal jeho inspirativního pohledu na život. Měl připravený tento: „Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem“. Hluboké jak nejhlubší studna. Do výčtu frustrací patřil i fakt, že nemohl chatovat s holkou, která se mu dlouho líbí, ale nemá odvahu jí to říct přímo. Doufá, že udělá další krok ona, vždyť on přeci na Facebooku směrem k ní často používá funkci šťouchnout. Musí jí to být přeci jasné! No a konečně, musel také počkat se sdílením fotografie své snídaně. Deset minut zdobil talíř s lívanci těmi zpropadenými malinami, šlehačkou a kakaem! Stejně to za tu námahu nestálo, měl si radši udělat míchaná vajíčka.

Facebook´s Infection

Z důvodu závažnosti podobných situací bych navrhoval, aby nejvěhlasnější psychologové a další odborníci celého světa složili hlavy dohromady, zanechali veškeré načaté práce a pustili se do ucelené koncepce doporučení, co příště v podobné situaci dělat. Duševní škody mohou být příliš velké a podcenění by se mohlo krutě vymstít. A to si radši si ani nepředstavovat ten chaos, který by nastal, pokud by Facebook nefungoval delší dobu, např. den či dva dny. Vždyť by všichni ti úzkostní a zmatení lidé snad museli vyjít ven a bavit se mezi sebou naživo. No považte, to je přeci utopie nebo ne?

* Fejeton zpracovaný jako seminární práce do předmětu Tvůrčí psaní

pátek 6. února 2015

Nová FB stránka blogu + o sebeprosazení

Rozhodl jsem se rozšířit pole působnosti a udělal blogu FB stránku.

Občas přemítám nad důležitostí zpětné vazby. Potřebuji ji, stejně jako každý. Když to vztáhnu na tento blog, tak mě vždy potěší, když mi někdo řekne, že se mu nějaký příspěvek na blogu líbil a třeba ho v něčem ovlivnil, inspiroval. Už třeba jen v tom, že si přečte knihu, kterou jsem recenzoval. Mám pak větší chuť něco dalšího stvořit. Samozřejmě vítám i negativní kritiku (i když ne tak vroucně J). Jsem vděčný a děkuji těm pár pravidelným čtenářům, o kterých vím a kteří mi dodávají chuť pokračovat. Speciální dík patří Zuzce K., která trpělivě čte nejen blog, ale i další mé výplody a podílí se o své drahocenné postřehy. Vážím si toho.

Nedávno jsem se zamyslel se nad tím, jak na blog přivést více čtenářů a FB stránka mi přišla jako nejlogičtější volba. Umožňuje z dostupných možností asi nejefektivnější možnosti interakce. Budu tam sdílet blogové články, ale i přidávat různé odkazy na věci, které mě v něčem oslovují, ovlivňují, tříbí můj pohled na svět.

The Art of Facebook
Foto CC BY 2.0: mkhmarketing (Flickr)


O sebeprosazení (a zákonitostech s ním spjatými) 

S celkovou propagací blogu (i čehokoliv jiného) souvisí i v dnešní době hodně skloňovaný výraz „zdravé sebeprosazení“. Téma, které se mě velmi úzce dotýká. Přiznávám, že mi to sousloví dlouhou dobu neznělo dvakrát vábně. Jsem introvert a navíc jsem byl pod vlivem výchovy, školy atd. spíše zvyklý na:

Začlenění, ale pozor na vyčnívání

Kritizování, ale absenci pochvaly

Rigidní napodobování postupů druhých, ale nevytváření si svého originálního stylu

Nutnost zvládání všeho rovnou perfektně, ale zapomínání na prostor pro chyby a zkoušení

Oceňování sebe sama = pýcha

Předpokládám, že nejsem jediný podobně poznamenaný. Asi se dá obecně soudit, že takovému člověku se sebeprosazuje nesnadno. Mínění o sobě nemá zrovna valné a jako bonus si stihl v dětství vypěstovat ke spoustě věcem a činnostem (které potom bude potřebovat!) odpor leckdy ještě dřív, než se do nich pustil. Na počátku dospělosti pak uslyší: „Šup do života, poraď si sám!“ Dnešní nároky jsou v lecčems nelítostné a svět tam venku očekává hotovou, komunikativní, sebevědomou osobnost. Holky k tomu navíc při hledání partnera přidávají požadavek: s vyřešenou minulostí - co to sakra je? J  Inu, dobrá, podrbete se na bradě. Tak se na to podíváme. Zkoumáte a hodnotíte své možnosti. Ale ouha! Vždyť Vy vlastně takovým člověkem nejste! Dojdete k závěru, že tento svět pro Vás není stavěný, nějak do něj nepasujete! Začnete panikařit, vylustrujete lednici, uklidíte celý byt či jdete napsat sáhodlouhý depresivní příspěvek na diskusní fórum (podle osobních preferencí při záchvatu úzkosti). Když se za nějakou dobu uklidníte, tak se sami sebe zeptáte: Lze s tím něco dělat?

A konečně přijde nějaká dobrá zpráva. Ano, lze. Nebo tomu alespoň ve své naivitě pevně věřím. Mohu se zde podělit o pár věcí, které pomohli, pomáhají mně a v konečném důsledku posilují onu schopnost stát si za tím, kým jsem a co dělám:

Mít kolem sebe lidi, s kterými si rozumím a mohu s nimi sdílet svůj život

Mít víru (v cokoliv) 
         
Být pokorný

Zaměřovat se více na cestu, než na cíl

Umět se vykašlat na věci, co mě nebaví a lidi, co mi za to nestojí

Dělat věci, které mě baví (pořádně a do hloubky)

Dělat věci, z kterých mám strach (ty, v kterých vidím smysl)

Radovat se z drobností

Chápat, že vše má svůj čas

Využívat příležitosti

Vytrvat

Zažít to, ne pouze spekulovat!

Chválit sebe i druhé

A taky to neustále omílané, ale asi opravdu nejzásadnější: Mít se rád 


Trapp family
Foto CC BY- SA 2.0: Pablo (Flickr)

Nedávno jsem četl knihu Duše moderního člověka Carla G. Junga, kde mě mimo jiné mě zaujala stať s názvem: Duše a smrt. Nyní dvě citace z oné stati, posléze vysvětlím:

Jako existuje spousta mladých lidí, kteří mají v podstatě panický strach ze života, po němž přece tolik touží, existuje snad ještě větší počet stárnoucích lidí, kteří mají týž strach ze smrti. Ano, učinil jsem zkušenost, že právě mladí lidé, kteří se bojí života, trpí později právě tak silně strachem ze smrti. Pokud jsou mladí, řekneme, že mají infantilní odpor vůči normálním požadavkům života; jsou-li staří, musel by člověk říci vlastně totéž, totiž že mají rovněž strach před normálními požadavky života. (Jung, 1952, str. 55)

Být starý je velmi nepopulární. Jako by se zapomínalo na to, že neschopnost stárnout je stejně tak nesmyslná jako neschopnost vyrůst z dětských střevíčků. Třicetiletý muž, který je ještě infantilní, je snad politováníhodný, ale mladistvě vyhlížející sedmdesátník - není to úchvatné? A přece jsou oba zvrácení, nemají styl, jsou to psychologické zrůdy. Mladý člověk, který nebojuje a nevítězí, propásl to nejlepší ze svého mládí a starý člověk, který neumí naslouchat tajemství potoků zurčících z vrcholů do údolí, je nerozumný, je to duchovní mumie, která není nic jiného než strnulá minulost. Stojí stranou svého života a opakuje se do omrzení jako stroj. Jaká je to kultura, která potřebuje takové stínové postavy? (Jung, 1952, str. 56)

Co z toho vyplývá v souvislosti s tímto článkem? Pro mě minimálně to, že jsem si připomněl:

Čím plněji se budu vrhat do života, tím snáze se mi bude umírat
Je nutné přijímat to, co je = normální požadavky života
Údělem mladého člověka je rozšiřování života

Na závěr tedy jedna asertivní výzva: Pokud Vás můj blog v něčem oslovuje, budu rád, když ho budete navštěvovat! Na FB pak lajkovat, sdílet a psát komentáře.

Děkuji za pozornost!

Zdroj: JUNG, Carl Gustav. Duše moderního člověka. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1994, 378 s. ISBN 807108087x.  

středa 14. ledna 2015

Co mě oslovilo ve filmovém roce 2014?

Rok 2014 je nenávratně fuč. Ohlédl jsem se za ním a zamyslel se nad tím, jaké filmy mi z něj utkvěli v paměti. Vybral jsem 5 snímků, které dle mého stojí za vidění, přičemž je řadím veskrze na podobnou úroveň.

Zmizelá (Gone Girl)

Četl jsem knihu, na kterou je zde recenze. David Fincher patří mezi mé oblíbené tvůrce, viděl jsem všechny jeho filmy a ještě mě nezklamal. Dost jsem tedy věřil, že tomu tentokrát nebude jinak. To už by mi koneckonců přišlo pravděpodobnější, že by David Rath veřejně přiznal, že je vinen, prosil se slzou na krajíčku o odpuštění a upřímně u toho sliboval, že bude každou neděli (a možná i jiné dny) navštěvovat kostel, aby se kál se za své hříchy. Jak se tedy Fincher své úlohy zhostil? Inu, zkušeně.

Složitý příběh vypráví o záhadném zmizení Amy přesně na den 5. výročí svatby s Nickem a na samém počátku nastoluje otázky jako: Kam a proč Amy zmizela? Kdo na tom mohl mít zájem? Je Nick tak nevinný, jak se zdá?

Knihu se podařilo převést na plátno srozumitelně a nic podstatného nechybí. Zásluhu na tom má samotná autorka předlohy Gillian Flynn, která se ujala scénáře. Ve všech řemeslných ohledech působí Zmizelá nesmírně precizním dojmem, jak už jsme ostatně u Finchera zvyklí. Kamera, střih, zvuk - vše za jedna s hvězdičkou. Casting je skvělý, Rosamund Pike jako Amy, Ben Afleck jako Nick i další členové hereckého ansámblu zvládají své role přesvědčivě (Afleck je tedy přesvědčivý ve své nepřesvědčivosti, kterou měl dle scénáře za úkol). Jediné, co bych ze svého pohledu vytkl, je fakt, že je to celé chladné a odosobněné. To byl nejspíš i Fincherův záměr, způsoboval však, že se člověk k postavám pořádně nepřipoutá a nebojí se o ně. Ne tedy, že by osobnosti hlavních hrdinů k nějakým velkým sympatiím šli naproti...

Kdo si chce užít drásavý psychothriller, který je sondou do duše jednoho komplikovaného manželství, pro toho je Zmizelá jasnou volbou.


                                                                                                                      1

Na hraně zítřka (Edge of Tomorrow)

Do kina jsme vyrazili s kamarády v čistě mužské sestavě a skvěle si to užili. Pamatuji si, že jsem chtěl po náročných dnech vypnout a jen tak tupě zírat na plátno na nějaké pořádné výbuchy J A v tomto ohledu se můj požadavek naplnil měrou vrchovatou!

Příběh se odehrává v blízké budoucnosti a popisuje invazi mimozemštanů na Zemi. Zajímavá je základní premisa příběhu, ve které se Tom Cruise jako podplukovník Bill Cage ocitá nedobrovolně uprostřed válečné vřavy a zaseknutý v časové smyčce prožívá neustále dokola ten samý den do té doby, než...zemře. Přitom dochází pokaždé o trochu dál v pochopení toho, jakým způsobem by se ve válce dalo zvítězit.

Kromě Cruise dostane hodně času k producírování se na plátně i sličná Emily Blunt jako Rita Vrataski, členka speciálních bojových jednotek, která je Cruisovi v záchraně planety nápomocná. Mozek bylo zapotřebí zapojit až na samém konci a do té chvíle si člověk mohl užívat monumentální výpravné bitvy plný výbuchů, střelby a zběsilé akce. Příjemně potěšený jsem byl navíc z faktu, že je film i velmi vtipný!

Pro odfrknutí ideální volba.


                                                                                                                      2

Behandeling, De

Možná největší divácký zážitek tohoto roku. Rozhodně v pozitivním slova smyslu nejpřekvapivější, neboť jsem na film narazil zcela náhodně. Sugestivní belgický snímek je kriminálním psychothrillerem nejtěžšího kalibru a člověk si při jeho sledování vzpomene na loňské Zmizení.

Nicku Cafmeyerovi (Geert Van Rampelberg) v dětství unesl bratra pedofil. Bratr se nikdy nenašel a pedofil byl osvobozený. V současné době je Nick zarputilým detektivem, vyšetřující brutální útok neznámého pedofila v blízkosti starého místa činu. Stará traumata ožívají a je třeba stanout temnotě tváří v tvář.

Film stojí na Rampelbergově výkonu, který věrohodně ztvárňuje člověka, jenž touží přijít pravdě na kloub a nezalekne se ani odporné zvrácenosti, která ho doprovází na každém kroku. Námět týkající se zneužívání dětí tne do živého a je vyjevován zcela bez servítek. Filmu vládne velmi ponurá atmosféra a dá se označit za jeho hlavní devízu.

Sluníčko při projekci opravdu nevysvitne, na druhou stranu je třeba před podobnými věcmi nezavírat oči a jednou z úloh umění je pozorovat a reflektovat svět kolem nás. A do něj zneužívání dětí patří, ať chceme či ne.

 
                                                                                                                      3

Ona (Her)

Na tento film jsem se těšil dlouho dopředu od chvíle, kdy jsem o něm zaslechl první informace. Režisér Spike Jonze poprvé ve své filmografii adaptující vlastní scénář, Joaquin Phoenix a Scarllet Johansson v hlavních rolích a Arcade Fire obstarávající část soundtracku. To prostě nemohlo dopadnout špatně.

V Los Angeles blízké budoucnosti žije Theodore (Joaquain Phoenix). Je po rozchodu a má zlomené srdce. Potřebuje společníka/ci, a tak se rozhodne zakoupit novinku na trhu - pokročilý operační systém „Samanthu“, která mluví ženským hlasem (Scarlett Johannson) a má vlastní osobnost, která se může nadále vyvíjet. Theodore a Samantha spolu začnou budovat vztah, který je v mnohém společný vztahu dvou lidí. Dochází k vzájemnému poznávání, okouzlení, vzniku citového náboje. Základní otázka zní: Je možné, aby Samantha byla pro Theodora něčím víc či „počítač“ nemá moc ve vztahové oblasti rovnocenně zastoupit lidskou bytost, ať je naprogramován sebelíp?

Námět a obsah filmu může velmi reálně vystihovat budoucí vývoj. Už nyní dáváme často přednost obrazovce počítače před budováním lidských vztahů. Je to jednodušší, pohodlnější, člověk nemusí tolik investovat a riskovat. Sympatické mi přišlo, že Jonzeho scénář umělou inteligenci ani nehaní, ani neglorifikuje. Hodnocení toho, jaké možnosti a úskalí přináší, je tak čistě na divákovi. Když se zamýšlím nad rozvojem všech informačních technologií v globálním měřítku, tak se řadím spíše mezi skeptiky, co se míry jejich využití týče. Ano, mohou být skvělým pomocníkem či prostředníkem a sám si bez některých věcí život již nedovedu představit. Celkově se mi však zdá, že informační technologie přeceňujeme a nadužíváme. Připadá mi, že je stále větší množství lidí roztěkaných přemírou instantních podnětů a neschopných se soustředit na něco do hloubky (možná je to jen má projekce :)). Stále častěji slýcháme pojem digitální demence. Nedivil bych se, kdyby se tento problém během pár desítek let stal mnohem závažnějším, než se momentálně jeví. Ale to už jsem se nechal unést, Jonzeho vize zdaleka nebyla tak pochmurná, ač melancholického ladění obsahuje nemálo.

Na závěr dva přívlastky, které film vystihují: Originální a chytré!


                                                                                                                      4
                                                                                                                 
Leviatan

O tomto ruském snímku jsem poprvé zaslechl, když se o něm rozplývala Iva Přivřelová a Saša Michaliadis v Odvážných palcích. Slibovali velké epické drama plné emocí. A nelhali.

Zápletka je prostá. Kolia (Alexei Serbjarkov) žije se svou ženou a synem v domě na břehu Barentsova moře. Vyrostl zde a je s místním prostředím pevně spjatý.  Dostává se však pod nátlak starosty Vadima Shelevyata (Roman Maďanov), který má s jeho obydlím a přilehlým pozemkem své obchodní plány. Chce Koliu s rodinou vypudit. Ten se však nemíní vzdát a rozhodně se bojovat o to, co mu patří...

Film mě uchvátil především svou vizuální stránku. Je bohatý na statické opulentní scény krajiny, která je na břehu Barentsova moře skutečně působivá. Chlad, pošmourno, tříštící se vlny o skalní útesy, kostry velryb, to vše umocňuje naléhavost životní situace, ve které se ocitá hlavní hrdina. Leviatan podává obraz zkorumpovaného Ruska, pokryteckého područí církve a trefně ztvárňuje malost obyčejného člověka proti obludnosti prohnilého státního aparátu. Zároveň je i brilantní studií duševních stavů v krajně vypjatých momentech. 

Vážím si režiséra Zvjanginceva, který se po vzoru svého hlavního hrdiny nemíní smířit s evidentní nespravedlností a svým dílem poukazuje na nešvary současného Ruska. Ihned po projekci jsem byl sice z filmu mírně zklamán, protože jsem čekal trochu víc", ale v následujících dnech jsem se přistihl, jak se mi vybavují různé obrazy z filmu a zpětně jsem ho tak více doceňoval.

Budoucí klasika? Možná. Podívám se znovu.


                                                                                                                     5                                                                                    
Co mě ještě oslovilo (avšak neodrovnalo): Chlapectví, Nejhledanější muž, X-men: Budoucí minulost

Co mě zklamalo: Výchozí bod, Still Alice

Co jsem ještě neviděl (a vidět plánuji): Interstellar, Grandhotel Budapešt (musím, když teď pracuji v hotelu), Boj sněžného pluhu s Mafií

Zdroje:
1. Gone Girl Official Trailer #2 (2014) Ben Afleck, Rosamund Pike  In:Youtube [online]. Zveřejněno 7.7. 2014 [vid. 2015-01-15] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=Ym3LB0lOJ0o
2. Edge of Tomorrow Official Trailer # (2014) Tom Cruise, Emily Blunt Movie HD  In:Youtube [online]. Zveřejněno 11.12. 2013 [vid. 2015-01-15] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=fLe_qO4AE-M
3. De Behandeling Officiële Trailer In:Youtube [online]. Zveřejněno 24.10. 2013 [vid. 2015-01-15] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=-YkneLHoORs
4. Her - Official Trailer (HD) Joaquin Phoenix, Amy Adams In:Youtube [online]. Zveřejněno 7.8. 2013 [vid. 2015-01-15] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=WzV6mXIOVl4
5. LEVIATHAN (2014) - Official HD Trailer - A film by Andrey Zvyagintsev  In:Youtube [online]. Zveřejněno 29.8. 2014 [vid. 2015-01-15] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=2oo7H25kirk