neděle 27. července 2014

Recenze knihy: Martin Eden - Jack London 90 %

Některé příběhy Jacka Londona jsem jako malý capart dost žral. Pamatuji si, jak jsem zhltl Bílého Tesáka a Volání divočiny. Až v dospělosti jsem se dozvěděl, že Jack London psal i knihy jiného žánru, než ty zasvěcené zvířatům v srdci divočiny. Před pár lety jsem si dal Tuláka po hvězdách, který ve mně zanechal rozporuplné pocity. Líbila se mi sugestivní část odehrávající se v realitě, méně už ta imaginativní. K Londonovi jsem se vrátil až minulý podzim, kdy mi táta doporučil Bílý den, z kterého jsem byl přes poměrně banální šablonu příběhu nekriticky nadšen. Mám prostě rád dobrodružné příběhy z nehostinného severského podnebí, z dob, kdy chlapi uměli držet slovo a ženy byly cudné a staromódní. Nyní jsem se začetl do Martina Edena, kterého už mi doporučovalo vícero lidí.

Jack London
Foto CC-PD-Mark: Jod Let (Wikimedia Commons)

Martin Eden je synem dělnické třídy. Je námořníkem, rváčem, čestným chlapem a lamačem dívčích srdcí. Jednoho dne se na první pohled zamiluje do dívky z vyšší společenské vrstvy. S takto hlubokým citem se setkává poprvé v životě a umíní si, že dívku získá. Je zde však problém v jeho společenském postavení. Martin velmi rychle vymyslí plán. S nezměrnou energií se pustí do studia a rozhodne se pro dráhu spisovatele, aby tak vyrovnal společenské rozdíly mezi ním a jeho milovanou dívkou Ruth.

A pak ve vší slávě a nádheře se zrodila ta velká myšlenka. Bude psát. Stane se jedním z těch, jejichž očima se svět dívá, jedním z těch, jejichž ušima slyší, jedním z těch srdcí, kterými svět cítí. Bude psát - všechno - poezii i prózu, beletrii i reportáže a hry jako Shakespeare. To je jeho životní cesta a způsob, jak si získá Ruth. (London, 1909, str. 65)

Příběh je především oslavou vůle člověka. Je o tom, že když si člověk něco usmyslí a věří v to, může to dokázat. O tom, že i když Vám druzí hází klacky pod nohy (v Martinově případě někdy i granáty), můžete se silnou vizí projít dál. K  základnímu tématu knihy mě napadá citát Viktora E. Frankla: “Those who have a 'why' to live, can bear with almost any 'how'.” Sám se s touto myšlenkou dovedu ztotožnit, asi i proto se mi kniha dobře četla. Aby to nebylo pochopeno špatně, nemyslím si, že se vyplní vše, čemu věříme. Když člověk skočí z 8. patra a budu sebevíc přesvědčen, že poletí, tak se dole stejně rozplácne o beton (nebo jiný povrch). Jako princip to však při neopomenutí kontaktu s realitou pro mě víceméně funguje.

Kniha obsahuje hodně politicko-filozofických myšlenek. Martin konfrontuje své nabité vědomosti s okolním světem a mnohdy se musí postavit pokryteckým zbabělcům, schovávajícím se za své společenské role. Optimismus, víra v prosazení se, cílevědomost, to vše kombinované s velkou mírou lidskostí, jsou atributy, ve kterých je Martin vykreslen v honbě za svou láskou. Mnohdy je jeho snění o úspěchu doprovázeno až úsměvnou mírou patetičnosti (podobnou té, jakou lze nalézt v této recenzi). V první polovině knihy se Martin skálopevně drží určitých iluzí. Je poučné být svědkem jeho cesty a sledovat, jak se s poznáním proměňuje jeho přístup ke světu. No a konečně je to kniha o lásce. O její iracionalitě, o tom, že si nevybíráme, kdy a ke komu nás „postihne“ a může nám trvat, než dokážeme pohlédnout některým věcem zpříma do očí. A přesto se tak rádi necháváme lapit její mocí. Kniha na mě působila silně motivačním dojmem. Věřím, že každý v sobě máme „svého Martina Edena“, jde jen o to ho zažehnout správným stimulem.

Ed1909-Martin Eden
Foto CC-PD-Mark: Martino75 (Wikimedia Commons)

V příběhu prý lze nalézt silné autobiografické rysy, čímž si u mě Jack London ještě zvednul svou hodnotu, ten člověk musel mít krásnou duši. Asi se pustím ještě do Mořského Vlka a možná i do jeho autobiografických knih. A vůbec, možná si znovu přečtu Bílého Tesáka a Volání divočiny J

PS: Uvědomil jsem si, že píšu samé pozitivní recenze. Asi tu příliš negativních nečekejte. Co mě nezaujalo, tím se mi většinou nechce dál zabývat. Taky se mi málokdy stane, že mě něco nezaujme, většinou pečlivě vybírám. Pokud však někdo touží po negativních informacích, tak ho uspokojím alespoň tím, že v poslední době nenaplnila má očekávání Holčička, která měla ráda Toma Gordona od mého oblíbeného Stevena Kinga. Sorry Stevene, tvůj jinak oddaný čtenář!

Mé hodnocení: 90 %

Zdroj: LONDON, Jack. Martin Eden. Vyd. v tomto překladu 3., V EMG 2. Překlad Eva Masnerová. V Praze: Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakl. Euromedia Group, 2006, 342 s. Světová literatura Lidových novin. ISBN 80-869-3846-8.

2 komentáře:

  1. Asi se k tobě zapíšu na kurz psaní recenzí, ty bys mě nalákal snad na cokoliv :) Od Londona jsem četla jenom Volání divočiny a taky jsem vždycky měla zafixováno, že píše dobrodrůža o zviřátkách. Takže tohle je pro mě celkem překvapení a ráda si někdy rozšířím obzory. Jen upozorním na malou chybku - Holčička, která měla ráda Toma Gordona, ne Greena :) (A tu knihu mám mimochodem moc ráda :))

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za poklonu :) Jo, pro mě to bylo taky překvapení, nutno dodat, že příjemné! Určitě zkus něco z toho, co jsem nahoře vyjmenoval. Díky za upozornění, napraveno :) To víš no, předtím jsem četl Ostrov Duma Key, což se mi líbilo hrozně moc, takže to bylo menší zklamání...Holčička mi přišla jako taková oddechová knížka, kterou jakoby si King napsal ze srandy během dvoutýdenní dovolené mezi masážemi, opalováním a koupáním, což neznamená, že je špatně. Jen mám radši jeho propracovanější věci, jinak nic proti tvému dojmu :)

    OdpovědětVymazat