neděle 27. července 2014

Recenze knihy: Martin Eden - Jack London 90 %

Některé příběhy Jacka Londona jsem jako malý capart dost žral. Pamatuji si, jak jsem zhltl Bílého Tesáka a Volání divočiny. Až v dospělosti jsem se dozvěděl, že Jack London psal i knihy jiného žánru, než ty zasvěcené zvířatům v srdci divočiny. Před pár lety jsem si dal Tuláka po hvězdách, který ve mně zanechal rozporuplné pocity. Líbila se mi sugestivní část odehrávající se v realitě, méně už ta imaginativní. K Londonovi jsem se vrátil až minulý podzim, kdy mi táta doporučil Bílý den, z kterého jsem byl přes poměrně banální šablonu příběhu nekriticky nadšen. Mám prostě rád dobrodružné příběhy z nehostinného severského podnebí, z dob, kdy chlapi uměli držet slovo a ženy byly cudné a staromódní. Nyní jsem se začetl do Martina Edena, kterého už mi doporučovalo vícero lidí.

Jack London
Foto CC-PD-Mark: Jod Let (Wikimedia Commons)

Martin Eden je synem dělnické třídy. Je námořníkem, rváčem, čestným chlapem a lamačem dívčích srdcí. Jednoho dne se na první pohled zamiluje do dívky z vyšší společenské vrstvy. S takto hlubokým citem se setkává poprvé v životě a umíní si, že dívku získá. Je zde však problém v jeho společenském postavení. Martin velmi rychle vymyslí plán. S nezměrnou energií se pustí do studia a rozhodne se pro dráhu spisovatele, aby tak vyrovnal společenské rozdíly mezi ním a jeho milovanou dívkou Ruth.

A pak ve vší slávě a nádheře se zrodila ta velká myšlenka. Bude psát. Stane se jedním z těch, jejichž očima se svět dívá, jedním z těch, jejichž ušima slyší, jedním z těch srdcí, kterými svět cítí. Bude psát - všechno - poezii i prózu, beletrii i reportáže a hry jako Shakespeare. To je jeho životní cesta a způsob, jak si získá Ruth. (London, 1909, str. 65)

Příběh je především oslavou vůle člověka. Je o tom, že když si člověk něco usmyslí a věří v to, může to dokázat. O tom, že i když Vám druzí hází klacky pod nohy (v Martinově případě někdy i granáty), můžete se silnou vizí projít dál. K  základnímu tématu knihy mě napadá citát Viktora E. Frankla: “Those who have a 'why' to live, can bear with almost any 'how'.” Sám se s touto myšlenkou dovedu ztotožnit, asi i proto se mi kniha dobře četla. Aby to nebylo pochopeno špatně, nemyslím si, že se vyplní vše, čemu věříme. Když člověk skočí z 8. patra a budu sebevíc přesvědčen, že poletí, tak se dole stejně rozplácne o beton (nebo jiný povrch). Jako princip to však při neopomenutí kontaktu s realitou pro mě víceméně funguje.

Kniha obsahuje hodně politicko-filozofických myšlenek. Martin konfrontuje své nabité vědomosti s okolním světem a mnohdy se musí postavit pokryteckým zbabělcům, schovávajícím se za své společenské role. Optimismus, víra v prosazení se, cílevědomost, to vše kombinované s velkou mírou lidskostí, jsou atributy, ve kterých je Martin vykreslen v honbě za svou láskou. Mnohdy je jeho snění o úspěchu doprovázeno až úsměvnou mírou patetičnosti (podobnou té, jakou lze nalézt v této recenzi). V první polovině knihy se Martin skálopevně drží určitých iluzí. Je poučné být svědkem jeho cesty a sledovat, jak se s poznáním proměňuje jeho přístup ke světu. No a konečně je to kniha o lásce. O její iracionalitě, o tom, že si nevybíráme, kdy a ke komu nás „postihne“ a může nám trvat, než dokážeme pohlédnout některým věcem zpříma do očí. A přesto se tak rádi necháváme lapit její mocí. Kniha na mě působila silně motivačním dojmem. Věřím, že každý v sobě máme „svého Martina Edena“, jde jen o to ho zažehnout správným stimulem.

Ed1909-Martin Eden
Foto CC-PD-Mark: Martino75 (Wikimedia Commons)

V příběhu prý lze nalézt silné autobiografické rysy, čímž si u mě Jack London ještě zvednul svou hodnotu, ten člověk musel mít krásnou duši. Asi se pustím ještě do Mořského Vlka a možná i do jeho autobiografických knih. A vůbec, možná si znovu přečtu Bílého Tesáka a Volání divočiny J

PS: Uvědomil jsem si, že píšu samé pozitivní recenze. Asi tu příliš negativních nečekejte. Co mě nezaujalo, tím se mi většinou nechce dál zabývat. Taky se mi málokdy stane, že mě něco nezaujme, většinou pečlivě vybírám. Pokud však někdo touží po negativních informacích, tak ho uspokojím alespoň tím, že v poslední době nenaplnila má očekávání Holčička, která měla ráda Toma Gordona od mého oblíbeného Stevena Kinga. Sorry Stevene, tvůj jinak oddaný čtenář!

Mé hodnocení: 90 %

Zdroj: LONDON, Jack. Martin Eden. Vyd. v tomto překladu 3., V EMG 2. Překlad Eva Masnerová. V Praze: Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakl. Euromedia Group, 2006, 342 s. Světová literatura Lidových novin. ISBN 80-869-3846-8.

pátek 18. července 2014

Recenze knihy: Konec prokrastinace - Petr Ludwig 90 %

Konec prokrastinace. Úderný název naprosto přesně vystihuje, o čem kniha Petra Ludwiga bude. Poslední dobou se kolem ní vyrojilo takové množství publicity, že ji nešlo nezaznamenat. Obdivně jsem o ní slyšel mluvit několik přátel, reklamy v knihkupectví, na internetu i jinde míří na zoufalé prokrastinátory a slibují řešení, které pomůže začít žít naplno. Zní to lákavě. Marketingově se kniha trefila do černého. V dnešním světě plným takřka neomezených možností prokrastinátorů „paradoxně“ stále přibývá. Má s tím co do činění jev zvaný rozhodovací paralýza, který říká, že nám zvažování vícero možností sebere tolik energie, že se nakonec často nerozhodneme pro žádnou. Začneme prokrastinovat.

Osobně mám období největší prokrastinace za sebou - u mě to byly zejména počítačové hry na střední škole, které mi nahrazovaly neuspokojivý sociální život. Za hodiny, které jsem strávil u hraní her jako Mafia, Counter Strike, Max Payne, Half – Life 2 či Need for Speed Underground, by jeden postavil v Indonésii celou osadu bambusových domů. I nyní však cítím, že mám velké mezery v tom, jak nakládám se svým časem a využívám svůj potenciál. Měl jsem tedy vhodnou motivaci, proč se do knihy pustit.

Přiznám se, že jsem o jménu autora Petra Ludwiga do okamžiku vydání knihy nic neslyšel. Kdo je tento osvícený chlapík, který ve svých rukách třímá recept na vítězství nad prokrastinací? Petr Ludwig se představuje v úvodním silném slovu autora, ve kterém přibližuje svůj deset let starý zážitek blízkého setkání se smrtí. Od toho dne si řekl, že chce žít naplno a postupně našel smysl svého konání v pomáhání lidem lépe využívat jejich čas a potenciál. V současné době je hlavou vzdělávacího institutu GrowJOB, jenž na základě vědeckých poznatků vyvíjí přiléhavé metody pro osobní i firemní růst. Kniha Konec prokrastinace, která spatřila světlo světa loňský rok, je jedním z  výsledků jeho snažení.

From Chaos to Order
Foto CC BY 2.0: Sebastien Wiertz (Flickr)

Kniha je rozdělena na několik sekcí. V úvodním bloku je čtenářům představeno, co se rozumí pojmem prokrastinace, kde jsou její historické kořeny a příčiny. Následující část se věnuje motivaci, především tomu, jak ji zažehnout. Motivaci střídá akceschopnost, nejvíce praktická část, která obsahuje konkrétní metody a nástroje, které vedou k tomu, že dané činnosti skutečně začneme provozovat. Po akceschopnosti se další část věnuje výstupům, které z naší práce máme a radí, jak postupovat, pokud si chceme udržet spokojenost. Předposlední blok knihy se týká naší (ne)schopnosti objektivně vyhodnocovat informace a nabízí možnosti, jak objektivitu zvyšovat. Závěrečná kapitola nese podtitul Klíč ke spokojenosti a obsahuje tip, pomocí kterého můžeme pravidelně reflektovat naší cestu.

Největším plusem celé knihy je dle mého její komplexnost a systém. Oproti obdobně zaměřeným pouze „tlachajícím“ publikacím nabízí i praktické metody, jak zlepšení dosáhnout. Představuje nástroje jako Osobní vize, Buzer lístek, Flow lístek a další, které spolu dohromady dobře fungují. Autor při svém studiu, jak prokrastinaci překonat, vycházel z vědeckých výzkumů. Ty jsou v knize srozumitelně interpretovány. Hodně se mi líbila vizuální stránka. Ludwig věrný svému „vědeckému založení“ zakomponoval do knihy spoustu barevných schémat, neboť náš vizuální kortex zachycuje komplexní vztahy a spojitosti lépe, než to dokážou pouhé stránky textu. Kniha je protkána zajímavými citáty. Celé se to čte poměrně lehce, někdy je to literárně mírně kostrbaté, to se však dá Ludwigovi lehce odpustit. Sám přiznává, že je mu mnohem blíž poloha extrovertního performera než spisovatele.

Jak říká staré japonské přísloví: „Vize bez akce je sněním, akce bez vize je noční můrou“ Tento výrok vyjadřuje dva základní životní problémy. Mnoho lidí má své vize, ale nic pro ně nedělá. Jiní zase něco dělají, ale smysl v tom nevidí žádný. Ideálně však potřebujeme obojí, jak vizi, tak akci. Pokud se nám to podaří, dostaví se požadované emoční a materiální výstupy. Emoční výstupy souvisejí s vyplavováním dopaminu, neurotransmiteru, jehož uvolňování má za následek naší spokojenost. Materiální výstupy představují konkrétní výsledky práce, které jsou za námi vidět. (Ludwig, 2013, str. 38)

Knihu bych určitě doporučil všem, kteří se v něčem cítí zaseknuti. Neslibuje okamžitý úspěch ani nepřináší žádné zázračné metody. Nabízí však provázaný, logický systém, který může po postupných krůčcích pomoci vést ke spokojenějšímu prožívání naší existence.

Henry Ford Life, as I see it, is not a location, but a journey. Life flows
Foto CC  BY - SA: BK (Flickr)

PS: Že i na mě kniha měla kniha pozitivní vliv, dokumentuje fakt, že za poslední týden přibyli na blogu dva příspěvky, což se rovná počtu příspěvků, které jsem přidal za poslední dva měsíce J

Mé hodnocení: 90%

Zdroj: LUDWIG, Petr. Konec prokrastinace: [jak přestat odkládat a začít žít naplno]. Vyd. 1. V Brně: Jan Melvil, 2013, 271 s. Briquet. ISBN 978-80-87270-51-6.

sobota 12. července 2014

Recenze knižní trilogie: Kruh, Spirála, Smyčka - Koji Suzuki 90 %

Chtěl jsem si po delší době u učebnic přečíst něco oddechového a od kamarádky s velmi podobným knižním vkusem dostal tip na autora Koji Suzukiho. Protože se jedná o spisovatele japonského, měl u mě automatický plusový bod. Zjistil jsem se, že je autorem poměrně známého hororu Kruh, jenž je úvodní částí volně navazující trilogie. Další části se jmenují Spirála a Smyčka. Dal jsem se do čtení Kruhu, během pár týdnů zdolal celou trilogii a rozhodl se, že k ní napíši souhrnnou recenzi.

Před lety jsem viděl americký remake úvodního dílus Naomi Watts,  který se  mi celkem líbil. Už si příliš nepamatuji obsah, ale utkvělo mi, že šlo spíše o atmosféru než vyprazdňování střev a hordy krve. A to já můžu. Pokud potřebujete osvěžení, tak věřte, že se jedná o onen film, ve kterém hrála důležitost malá holčička, která překonávala fyzikální zákony tím, že naprosto nebrala vážně svůj 2D formát a bezstarostně si vykračovala z televizní obrazovky. Byla přitom natolik děsivá a její přítomnost způsobovala takové nepříjemnosti, že byste ji nepustili k sobě do bytu, ani kdyby Vám slíbila, že vypere a navaří. Americký remake se od původní knihy i japonské (předloze věrné) verze filmu značně liší, což je dobrá zpráva minimálně pro ty, kteří americký remake viděli, zalíbil se jim, ale chtějí být napnutí ještě u knižní předlohy.

Piotr Dabrowski, The Ring (Koji Suzuki) (entry for the 50 Watts' Polish Book Cover Contest)
Foto CC BY 2.0: Will (Flickr)

Děj začíná ve chvíli, kdy reportér Asakawa vyšetřuje čtyři zdánlivě přirozená úmrtí. Asi nebude příliš velký spoiler, když prozradím, že se nakonec přirozenými býti neukážou. Asakawa se dostane k videokazetě, která diváka varuje, že ho do 7 dnů čeká smrt. Jaký videokazeta ukrývá smysl? Kdo a jak ji nahrál? Platí dané proroctví pro všechny bez výjimky? Lze se zachránit? Asakawa potřebuje celé věci přijít rychle na kloub, neboť se do nebezpečí dostává i on.

Celá trilogie odehrávající se až na část Smyčky výhradně v japonském prostředí, vyniká především fungující stísněnou a nehostinnou atmosférou. Autor dobře buduje napětí a ví, jak ho dávkovat. Hlavní postavu má každá kniha jinou, vždy se jedná o inteligentní muže. Jednají rozumně a situace, které jim osud přináší, řeší logickým způsobem. Poměrně dobře se mi dařilo s nimi ztotožňovat, jejich úděl už bych však příliš nést nechtěl. Přestože byli aktivními účastníky děje, vždy byli spíše v roli figurek na šachovnici, které jsou drženy dlouho v nevědomosti, zatímco „zlo“ za oponou koná svůj plán. Toto rozvrstvení vytvářelo napínavý dojem, kdy čtenář dychtí potom, aby hlavním hrdinům vše konečně zaklaplo do skládačky a přišel Aha-efekt, přičemž nebylo jasné, zda již nebude pozdě…

Ve svých sedmnácti letech Tomoko zatím nepoznala skutečný strach. Věděla ale, že určité druhy strachu se v lidské fantazii mohou rozrůstat samy od sebe. To musí být ono. Ano, o nic víc tu nejde. Až se otočím, nic tam nebude. Vůbec nic. Zatoužila se otočit. Chtěla se utvrdit v tom, že tam nic není, a dostat se z téhle situace. Ale opravdu tu nešlo o nic víc? Po ramenou jí přeběhlo hrozivé zamrazení, rozlilo se jí po zádech a začalo po páteři klouzat níž a níž. Tričko už měla promáčené studeným potem. Její tělo reagovalo příliš silně, než aby mohlo jít o pouhou představu. Neřekl někdo, že tělo je upřímnější než mysl? (Suzuki, 1991)

 Úvodní díl objasňuje s čím, že to vlastně máme co do činění, druhý stupňuje účinky vyjeveného (zvláště ho ocení biologové a příznivci šifrování) a třetí, který nabízí jistou paralelu s Matrixem, se zabývá otázkou, zda ještě existuje cesta zpět? Knihy řeší a pokládají morální otázky jako: Jsem ochoten kvůli záchraně sebe a pár svých blízkých obětovat bezpečnost celého světa či kde je hranice spravedlivé odplaty?

The Ring cosplayer at the 2014 Amazing Arizona Comic Con at the Phoenix Convention Center in Phoenix, Arizona.
Foto CC BY 2.0: Gage Skidmore (Flickr)

Jednotlivé díly jsou umně provázány a čtenář čtoucí volnou trilogii postupně si ji užije více, než čtenář, který nečte v přesné posloupnosti. Ač to také lze. Více se mi líbil díl úvodní a závěrečný, prostřední byl slabší, místy mu chybělo tempo. Rozuzlení na konci závěrečného dílu je v kontextu celé trilogie podáno smysluplně a nezklame.

Pro fanoušky hororů jasná volba, pokud máte navíc rádi Japonsko, už by měly být knihy ve Vaší poličce. Celkově je to tak někde mezi 80 a 90 %, asijská náklonnost ve mně směruje šipku nahoru.

Mé hodnocení: 90 %

Zdroj: SUZUKI, Kōji. Kruh. Vyd. 1. Překlad David Petrů. V Praze: Knižní klub, 2004, 254 s. ISBN 80-242-1249-8.