čtvrtek 27. března 2014

Knižní inspirace: Pohádka o ztracené krajině - Radvan Bahbouh

Od svého narození vlastníme rozsáhlé pozemky, kterým jsme však věnovali tak málo pozornosti, až jsme na ně dočista zapomněli. A tak se tísníme na malém kousku půdy, u skládky, na niž každý večer vyvážíme netříděné zbytky toho, co jsme zažili. Je na čase ztracenou krajinu znovu najít (Bahbouh, 2010, str.7).

Toť část úryvku z předmluvy Pohádky o ztracené krajině od Radvana Bahbouha. Kniha se zabývá tématem v současné době hodně omílaným - koučováním, resp. sebekoučováním. Mám ji ve značné oblibě a tak bych rád na následujících řádkách rozebral, o čem je a co si z ní lze vzít.

Nejprve k postavě autora. Ta není bez zajímavosti. Radvan Bahbouh vystudoval několik vysokých škol – matematicko-fyzikální fakultu (arteterapii), filozofickou fakultu (psychologii), teorii pravděpodobnosti a statistiku a filozofickou fakultu (všeobecné lékařství) a na svém kontě má řadu dalších kvalifikací. Pro čtenáře je nejdůležitější, že se věnuje i koučování. Myslím, že tento muž mnoha profesí a zájmů je u knihy o koučování dobrou zárukou toho, že nekáže vodu, zatímco pije víno.

Na samém úvodu je nám řečeno, že se kniha bude zabývat sebekoučováním, tj. takovým koučováním, kterým si můžeme pomoci sami. Autor připojuje varování, že ačkoliv nemá nic proti trenérům, učitelům, psychologům, lékařům a jiným odborníkům, jsme to my, kdo musí odhadnout, kdy nám ještě jejich služba pomáhá a kdy je vhodnější zvolit jinou cestu. Nabádá nás tak, abychom byli především sami sobě všímavými průvodci a nespoléhali přitom na druhé.

Rovnice koučování

Koučování je definováno jako nástroj k efektivnímu dosahování cílů. Schopnost konat práci je dána naší energií. V hodinách fyziky jsme se kdysi učili tento zákon:

PRÁCE = VÝKON * ČAS

Asi každý však máme zkušenost, že uvedená rovnice nefunguje rovnoměrně. Někdy se o něco dlouhodobě snažíme a nejde nám to, zatímco jindy se nám daří, aniž bychom vynaložili velkou námahu. Tato rovnice se dá aplikovat pouze na stroje (které fungují bez závady), nikoliv na člověka. U člověka do hry vstupuje jiná proměnná – motivace. Když je nám znám tento fakt, můžeme původní rovnici pozměnit a nazvat ji rovnicí koučování.

PRACOVNÍ VÝSLEDEK = MOTIVACE * ČAS

Motivaci si můžeme rozčlenit na dva typy – vnější a vnitřní. Motivovat nás může např. zaplacení všech účtů včas, což je motivace vnější a více souvisí s hrozbou trestu či možností odměny. Motivace vnitřní přichází na druhou stranu z organismu a je výsledkem potřeb a zájmů člověka. Jako motivaci vnitřní lze uvést např. situaci, kdy si jdeme zaběhat, protože chceme udělat něco pro své zdraví.

Vnitřní motivace, flow fenomén

Sebekoučování se zaobírá motivací vnitřní. Dle Bahbouha ji můžeme zvýšit např.

1) Rozhovorem o ujasnění cílů
2) Připomenutím původní vysněné vize
3) Naplánováním nějakého zajímavého experimentu
(Bahbouh, 2010, str. 17)

Zvýšením své motivace se můžeme dostat k cíli dřív.  Namísto strachu z chyb je v uváděných technikách větší hravost, prvek experimentu, což připomíná přístup k učení předškolních dětí. Tím, že děláme věci, které nás baví, nejsme nuceni příliš přemýšlet a do činnosti se snáze ponoříme. Podstatnější než kolik času u činnosti strávíme, je spíše to, jakým způsobem se jí věnujeme.

Jistě si vybavíme chvíle, kdy jsme se tak koncentrovali na určitou činnost, až jsme dočista zapomněli na to, co se kolem nás děje. Jsme zaplaveni mohutnou energií, daná činnost nás baví.V takových okamžicích nás vyruší pouze takové okolnosti, které naši pozornost důležitostí svého významu musí přivolat. Třeba, když nám spadne na hlavu lustr. Stavy absolutní soustředěnosti nazýváme prouděním. Psychologové používají termín flow fenomén. Protipólem těchto stavů je uváznutí. Uváznutí se dá charakterizovat jako delší období, kdy se nám nedaří věci zlepšovat, přestože jim nadále věnujeme hodně času (Bahbouh, 2010, str. 19). Každý z nás si přeje zažít častěji stavy proudění, jak však takové okamžiky přitahovat a přivolávat?

Plant Sprouf Leaf Green Growing  
     Foto CC0 1.0: nevillekingston (Pixbay)

Tvorba cílových pásek

Efekt cílové pásky je fenoménem, který nám může pomoci na tuto otázku odpovědět. V knize je znázorněn na příkladu blížícího se termínu odevzdání rozdělané práce. Zvyšující výkonnost v této situaci si vysvětlujeme stresem z nedostatku času, spíše jde však o to, že máme vidinu cílové pásky. Tato vidina nám umožňuje mobilizovat všechny zbývající síly, jsme si totiž vědomi, že už jsme u cíle a pak budeme moci regenerovat.

Je dobré si uvědomit, že volba cílových pásek je ve skutečnosti na nás. Vhodnější je udělat si ze zdlouhavého a vyčerpávajícího čekání na závěrečný finiš spíše závod etapový. V tom jsou krátké efektivní úseky střídány delšími úseky odpočinku. Když jsem se učil na kytaru, nedával jsem za cíl zahrát za měsíc (prozatím ani za delší dobuJ) „Canon Rock“ jako Sungha Jung. To by asi vedlo k frustraci. Spíše jsem se těšil z toho, že se mé prsty stávají více ohebnými, jsem po určité době schopný zmáčknout správně ten který akord, zvládám více rytmů a vrcholným úspěchem pro mě bylo, když jsem poprvé přehrál „Stánky“. 

Bilance vnitřního účtu

Síly, které jsme schopni mobilizovat, nazývá Bahbouh energií, jež se nachází na našem vnitřním účtu. Stav vnitřního účtu je dán tím, kolik nám na něj dorazí příjemných či nepříjemných zpráv. Dobrou zprávou je, že je v naší moci aktivně ovlivňovat, která zpráva nám dorazí a jak svou energii využíváme. Vyhodnocení toho, zda jde o zprávu příjemnou či nepříjemnou se děje v mysli prostřednictvím našich postojů. Horší zprávou je fakt, že automaticky neděláme, co je pro nás přínosné.

Když budu mluvit za sebe, tak klasicky někdy půl hodiny (i déle) překlikávám na internetu ze stránky na stránku, aniž bych cokoliv hledal. Kdybych se sebral a šel na procházku, stav mé energie by se zvýšil. Proč to tedy neudělám? V knize je toto chování vysvětleno tím, že řada přínosných aktivit je spojena s malým počátečním nákladem. Jít ven je zpočátku namáhavější než sedět u počítače. Jde o první krok. V této souvislosti uvedu tip kamaráda, který razí zásadu „Nejdůležitější je začít“. S posilovacím tréninkem začal tak, že prvních pár dnů pouze vzal činky do ruky, aniž by s nimi posiloval. Po zautomatizování této „činnosti“ si postupně přidával na obtížnosti, až se s úspěchem dostal k plnohodnotnému tréninku.

Kapitolu o vnitřním účtu uzavírá konstatování, že lidé, kteří mají vysoký kapitál, mohou dále investovat a zažívat snadněji uspokojení, zatímco těm, kteří s ním nepodnikají a neoplývají kapitálem, nezbývá než doufat ve výhru ve loterii.

2010 Mavericks Surfing Competition
Foto CC-BY-SA 2.0: Shalom Jacobovitz (Wikipedia)

O nálepkování

Další kapitoly se věnují tématům všímavosti a nálepkování, které spolu úzce souvisejí. Věci, které se výrazně nemění, máme tendenci označovat nálepkami. Je to pro nás jednodušší. Kdybychom v mysli neustále přetvářeli náš mentální obraz věcí, bylo by to pro nás velmi namáhavé. Tímto způsobem šetříme mentální kapacitu. Může se nám však díky nedostatečné všímavosti snadno stát, že vnímáme spíše námi v mysli vytvořenou nálepku než věc samotnou.

Nebezpečí nálepek spočívá především v tom, že díky nim mnohdy nejsme schopni rozvinout svůj potenciál. Dá se to znázornit např. na situaci žáka základní školy, kterému přísná učitelka na výtvarnou výchovu sdělí, že neumí malovat - ty stromy mají mít přece silnější kmen a vůbec mají být víc zelené. Žák učitelky výtku přijme za svou, uvěří, že malovat neumí a přestane mít výtvarnou výchovu rád. Skončí s malováním i doma, přestože ho to do osudné hodiny bavilo. Vznikne tím začarovaný kruh, který se obtížně roztíná. Kdyby tohoto žáka o pár let později někdo poprosil, aby něco nakreslil, zřejmě by mu to příliš nešlo. Ne z důvodu, že by v sobě dispozice k této dovednosti neměl, pouze je nerozvíjel.

Tvarové zákony

Dále je rozebrán psychologický zákon nedokončeného tvaru, podle něhož máme tendenci dokončovat neúplné tvary, protože poutají naší energii. Činnosti, které jsme nedovedli do úplného konce nebo ty, které víme, že nás v budoucnu čekají, tak zabírají náš mentální prostor. Ten proto nemůžeme použít v přítomný okamžik naplno. Jak si poradit s tímto problémem? Bahbouh spíše než vrhání se za nevyřešenými úkoly doporučuje vyčlenění času na regeneraci.

Po načerpání sil se můžeme vydat na cestu, na níž máme možnost udělat z nepřátelských nedokončených tvarů naše pomocníky. Jak? Prostě zařídíme, aby se nám záměry dokončovaly častěji (Bahbouh, 2010, str. 35). Základem je definovat si cíl, které je v blízké době splnitelný. Splnitelnost je klíčovým prvkem úspěchu. Pokud nebudeme vědět, čeho chceme dosáhnout, těžko se nám to podaří.

Vhodnou metodou, jak (do)jít k cíli je tvarování. Tvarování je takový způsob učení, kdy se snažíme podchytit lepší pokusy tím, že na ně upozorníme. Vhodnější přístup trenéra tenisu tedy bude spíše ten, který chválí hráči povedené údery, aniž by kritizoval ty, které se povedly méně.

Jako introvert používám podobný přístup v učení se sociálním dovednostem. Po podařené komunikaci s druhým člověkem se zpětně zamyslím nad tím, co mezi námi zapříčinilo soulad a na tyto pozitivní prvky se v duchu zaměřuji.

Důležitost stvrzování

Po následující kapitole, která do větší hloubky rozebírá nálepky, přichází kapitola s názvem Stvrzení čili konfirmace. Často se nám něco povede, ubírá se dobrým směrem, to však ještě neznamená, že si to uvědomujeme. Máme tendenci zaobírat se spíše tím, co se nám nepovedlo. Tato technika klade důraz na to, abychom si všimli momentu úspěchu, dobrého okamžiku. Teprve v tu chvíli z něj můžeme mít radost, pochválit se, být na sebe hrdí a tím vzrůstá naše spokojenost. Bahbouh nás vede k tomu, abychom si takových okamžiků víc všímali, nebránili se jim okamžiku přitakat a chvíli s nimi zůstali, přičemž tvrdí, že největší výzvou naší všímavosti je uvědomění si toho, co je dobré opakovaně či stále, zvláště když na přítomnost dopadají stíny budoucích obav (Bahbouh, 2010, str.44).

Imaginace jako náš spojenec

V kapitole Nemyslet na draky je světlo lampy zaostřeno na fakt, že očekávání, s kterými pracuje náš mozek, se často naplňují, což je demonstrováno na několika příkladech. Pokud někomu doporučíme před prezentací, aby se nepřeřekl, anebo upozorníme začínajícího hráče bowlingu na žlábek, do kterého nesmí kouli hodit, spíše pravděpodobnost výskytu tohoto jevu zvýšíme. Mnohem efektivnější by bylo, aby si prezentující představoval plynulou prezentaci a hráč bowlingu všechny kuželky popadané.

Představu ohnivého draka dokáže překonat zelený slon. Tedy jiná silná představa (Bahbouh, 2010, str. 47). Tak začíná navazující část, týkající se tvorby vize. Je v ní přiblížena významnost pozitivní vize, která nás povzbuzuje a dodává nám naději i v kritických chvílích. Opět se v zde opakuje jedno z klíčových hesel knihy: „Pokud chceme něčeho dosáhnout, musíme si to nejdřív umět představit.“

Reflexe pomocí schématu

V oddílu Jak se koučovat čili reflexe je nám představeno možné schéma reflektování našeho sebekoučování. V něm označujeme symbolem + nové zážitky, které byli příjemné, žádoucí a rádi bychom si je zafixovali. Můžeme s nim pracovat pomocí otázek: Co byl nejsilnější bod celého zážitku? Co nám udělalo radost? Co jsme nově objevili? Stejným symbolem označujeme to, co je dobré opakovaně a k hlubšímu uvědomění si potřebujeme pravidelné stvrzování. 

Symbolem pro změnu ∆ značíme nové zážitky, které byly nepříjemné, nepodařené. Bahbouh doporučuje s takovými zážitky posléze pracovat pomocí otázky: Co bychom příště udělali jinak? Tato otázka nás nutí k vytvoření odlišného scénáře, abychom se z podobných zážitků co nejdříve poučili. Symbolem ∆ označujeme i to, co se nám nedaří v dlouhodobém horizontu. V tomto případě se snažíme vyhledat neefektivní vzorec chování, který bychom rádi přeměnili akčním plánem postupných kroků na efektivnější. Jde zde spíš o dlouhodobější práci.

Štěstí jako (stále) dostupný pocit

Závěrečná kapitola teoretické části knihy se zabývá štěstím. V Bahbouhově koncepci má být štěstí výsledkem každého sebekoučování. Ne jednorázově dosažené, nýbrž neustále vytvářené. V životě dle něj máme tři základní zdroje štěstí: 

1) Můžeme se na něco hezkého vzpomínat
2) Můžeme něco hezkého prožívat
3) Můžeme se na něco hezkého těšit
(Bahbouh, 2010, str. 54)

V naší mysli zůstávají obrazy z dobře prožitých okamžiků. Můžeme si vybudovat vlastní obrazárnu. Je na našem úsilí, jestli bude bohatě zásobena nebo bude zet prázdnotou.

Colours Of Hapinness
Foto CC BY-SA-2.0: Candiluv ♥ (Wikimedia Commons)

Praxí k hledání ztracené krajiny

Teoretickou část knihy střídají praktická cvičení k jednotlivým kapitolám knihy, nechybí ani mnoho doporučení na literaturu, jež nás může v sebekoučování rozvíjet.

Sladkou tečku na konec tvoří pohádka, podle které je kniha pojmenována. Je napsána způsobem, že v ní své najdou jak dospělí, tak děti. Po jejím prvním přečtení ve mně zanechala příjemný pocit a nevnucujícím se způsobem podané poselství. Text zpříjemňují barevné ilustrace. Pak už následuje jen doslov Cyrila Höschla, kterým kniha končí.

Na závěr přidávám možnost inspirace z mé dílny. Protože jsem pro potřeby tvorby tohoto článku knihu znovu přečetl, motivovala mě zařadit nějaké novinky do svého sebekoučování. Začalo jaro a já opět začal chodit běhat. To mě vedlo k zadumání nad tím, jak si tuto aktivitu zpříjemnit. Vymyslel jsem si tedy dle Bahbouhova doporučení menší experiment. Zadal jsem si úkol, že si při běhu budu všímat všeho nevšedního ve svém okolí. Trénuji tím svou všímavost a běhání mě víc baví. Prozatím jsem v parku potkal např. mladou Japonku, která tvořila selfie fotku s rozkvetlým zlatým deštěm, nadšené provazochodkyně, jojo žongléra, opakovaně postaršího houslistu atd. Jsem zvědavý, co do mé sbírky přibude.

Knihu jednoznačně doporučuji každému se zájmem o osobní rozvoj. V pouhých 115 stranách je shrnuto vše potřebné, přes menší rozsah kniha působí uceleným dojmem průvodce sebekoučováním.

Zdroj: BAHBOUH, Radvan. Pohádka o ztracené krajině: Psychologie sebekoučování. 3. vyd. Brandýs n.L. [i.e. nad Labem]: Dar Ibn Rushd, 2012, 115 s. ISBN 978-80-86149-78-3. 

úterý 4. března 2014

Jak na fotky?

Když si člověk založí blog, tak si (ten poctivější) položí otázku, jakým způsobem používat fotky z internetových zdrojů a neporušovat přitom autorský zákon.

Považuji se za průměrného uživatele internetu a jako takovému mi nedělá problém vyhledat si fotky k čemukoliv během pár vteřin. Když si však položím otázku, které z vyhledaných fotek mohu použít, je to složitější. Vrhl jsem se tedy do průzkumu a hledal odpovědi na otázky, které by mi dopomohli k orientaci v komplikované oblasti autorských práv a licencí.

Nemám zájem fotky kupovat v placených fotobankách, zaměřil jsem se tedy na možnost, jak se dostat k fotkám, se kterými se dá pracovat volně. Hodně mě zaujala možnost používat fotky s označením Creative Commons (dále jen „CC). Přiznám se, že o existenci CC jsem měl zatím jen mlhavé ponětí. Jedná se o takzvané volné licence, kterými autor označí své dílo a dává svolení k jeho publikování za dodržení určitých podmínek. Dané podmínky jsou poměrně specifické. Jedná se v nich o 4 základní parametry, které se mezi sebou různě kombinují. Autor může trvat na uvedení svého jména či přezdívky, dát právo rozšiřovat dílo jen za předpokladu identické licence, zakázat jakékoliv úpravy a nesvolit s použitím ke komerčním účelům. Kvalitně zpracovanou prezentaci k tomu, jak nakládat s CC a dalšími tipy, jak vyhledávat volný obsah lze nalézt v tomto článku Marka Lutonského.

Myslím, že mi rady z této prezentace postačí k ilustrování svých článků. Po pár hodinovém studiu jsem tedy celkem spokojený s výsledkem a má zmatenost je o něco menší :).

Na závěr praktické cvičení...

Spring
Foto CC BY 2.0: Matthijs Quaijtaal (Flickr)