středa 17. prosince 2014

Rétorická analýza projevu: Emma Watson o genderové (ne)rovnosti v OSN

Britská herečka Emma Watson mluvila dne 20. 9. 2014 na půdě OSN o genderové (ne)rovnosti na základě své velvyslanecké pozice ve Výboru pro rovnost pohlaví a posílení postavení žen. Představila nově vzniklou kampaň HeForShe.


                                                                                                                      1

Originální text projevu (po něm český překlad a analýza)


Today we are launching a campaign called for HeForShe. I am reaching out to you because we need your help. We want to end gender inequality, and to do this, we need everyone involved. This is the first campaign of its kind at the UN. We want to try to mobilize as many men and boys as possible to be advocates for change. And, we don’t just want to talk about it. We want to try and make sure that it’s tangible.

I was appointed as Goodwill Ambassador for UN Women six months ago. And, the more I spoke about feminism, the more I have realized that fighting for women’s rights has too often become synonymous with man-hating. If there is one thing I know for certain, it is that this has to stop.

For the record, feminism by definition is the belief that men and women should have equal rights and opportunities. It is the theory of the political, economic and social equality of the sexes.

I started questioning gender-based assumptions a long time ago. When I was 8, I was confused for being called bossy because I wanted to direct the plays that we would put on for our parents, but the boys were not. When at 14, I started to be sexualized by certain elements of the media. When at 15, my girlfriends started dropping out of sports teams because they didn’t want to appear muscly. When at 18, my male friends were unable to express their feelings.

I decided that I was a feminist, and this seemed uncomplicated to me. But my recent research has shown me that feminism has become an unpopular word. Women are choosing not to identify as feminists. Apparently, I’m among the ranks of women whose expressions are seen as too strong, too aggressive, isolating, and anti-men. Unattractive, even.

Why has the word become such an uncomfortable one? I am from Britain, and I think it is right I am paid the same as my male counterparts. I think it is right that I should be able to make decisions about my own body. I think it is right that women be involved on my behalf in the policies and decisions that will affect my life. I think it is right that socially, I am afforded the same respect as men.

But sadly, I can say that there is no one country in the world where all women can expect to see these rights. No country in the world can yet say that they achieved gender equality. These rights, I consider to be human rights, but I am one of the lucky ones.

My life is a sheer privilege because my parents didn’t love me less because I was born a daughter. My school did not limit me becuase I was a girl. My mentors didn't assume that I would go less far because I might give birth to a child one day. These influences were the gender equality ambassadors that made me who I am today. They may not know it, but they are the inadvertent feminists that are changing the world today. We need more of those.

And if you still hate the word, it is not the word that is important. It’s the idea and the ambition behind it, because not all women have received the same rights I have. In fact, statistically, very few have been.

In 1997, Hillary Clinton made a famous speech in Beijing about women’s rights. Sadly, many of the things that she wanted to change are still true today. But what stood out for me the most was that less than thirty percent of the audience were male. How can we effect change in the world when only half of it is invited or feel welcome to participate in the conversation?

Men, I would like to take this opportunity to extend your formal invitation. Gender equality is your issue, too. Because to date, I’ve seen my father’s role as a parent being valued less by society, despite my need of his presence as a child, as much as my mother’s. I’ve seen young men suffering from mental illness, unable to ask for help for fear it would make them less of a man. In fact, in the UK, suicide is the biggest killer of men between 20 to 49, eclipsing road accidents, cancer and coronary heart disease. I’ve seen men made fragile and insecure by a distorted sense of what constitutes male success. Men don’t have the benefits of equality, either.

We don’t often talk about men being imprisoned by gender stereotypes, but I can see that they are, and that when they are free, things will change for women as a natural consequence. If men don’t have to be aggressive in order to be accepted, women won’t feel compelled to be submissive. If men don´t have to control, women won´t have to be controlled.

Both men and women should feel free to be sensitive. Both men and women should feel free to be strong. It is time that we all perceive gender on a spectrum, instead of two sets of opposing ideals. If we stop defining each other by what we are not, and start defining ourselves by who we are, we can all be freer, and this is what HeForShe is about. It’s about freedom.

I want men to take up this mantle so that their daughters, sisters, and mothers can be free from prejudice, but also so that their sons have permission to be vulnerable and human too, reclaim those parts of themselves they abandoned, and in doing so, be a more true and complete version of themselves.

You might be thinking, „Who is this Harry Potter girl, and what is she doing speaking at the UN?” And, it’s a really good question. I’ve been asking myself the same thing. All I know is that I care about this problem, and I want to make it better. And, having seen what I’ve seen, and given the chance, I feel it is my responsibility to say something.

Statesman Edmund Burke said, „All that is needed for the forces of evil to triumph is for good men and women to do nothing.”

 In my nervousness for this speech and in my moments of doubt, I told myself firmly, “If not me, who? If not now, when?” If you have similar doubts when opportunities are presented to you, I hope those words will be helpful. Because the reality is that if we do nothing, it will take seventy-five years, or for me to be nearly 100, before women can expect to be paid the same as men for the same work. 15.5 million girls will be married in the next 16 years as children. And at current rates, it won't be until 2086 before all rural African girls can have a secondary education.

If you believe in equality, you might be one of those inadvertent feminists that I spoke of earlier, and for this, I applaud you. We are struggling for a uniting word, but the good news is, we have a uniting movement. It is called HeForShe. I invite you to step forward, to be seen and to ask yourself, „If not me, who? If not now, when?”

Thank you very, very much.


End Gender Violence

Český překlad

Dnes spouštíme kampaň s názvem HeForShe (OnProNi). Obracím se na vás, protože potřebujeme vaši pomoc. Chceme ukončit nerovnost pohlaví, a aby se nám to podařilo, potřebujeme, aby se zapojil každý. Toto je v OSN první kampaň svého druhu. Chceme se pokusit podnítit tolik mužů a chlapců, kolik je jen možné, aby se stali zastánci změny. A nechceme o tom jen mluvit. Chceme se pokusit zajistit, že to bude hmatatelné.

Byla jsem jmenována Velvyslankyní dobré vůle za UN Women (pozn.: organizace OSN pro ženská práva a rovnost pohlaví) před šesti měsíci. A čím víc jsem mluvila o feminismu, tím víc jsem si uvědomovala, že boj za ženská práva se až příliš často stal synonymem pro nenávist k mužům. Pokud je jedna věc, kterou vím s jistotou, tak to, že toto musí přestat.

Aby bylo jasno, definicí feminismu je přesvědčení, že muži a ženy by měli mít rovná práva a příležitosti. Je to teorie politické, ekonomické a společenské rovnosti pohlaví.

Otázky ohledně předpokladů vztahujících se k pohlaví jsem si začala pokládat už dávno. Když mi bylo osm, mátlo mě, že jsem byla označována za panovačnou, protože jsem chtěla režírovat divadelní hry, které jsme připravovali pro rodiče, zatímco chlapci nebyli. Ve čtrnácti jsem začala být sexualizována některými médii. V patnácti moje kamarádky začaly opouštět své milované sportovní týmy, protože nechtěly vypadat jako "mužatky". V osmnácti moji (mužští) kamarádi nebyli schopni vyjádřit své city.

Rozhodla jsem se, že jsem feministkou. A zdálo se mi to jednoduché. Ale můj nedávný výzkum mi ukázal, že feminismus se stal neoblíbeným slovem. Ženy si volí neidentifikovat se jako feministky. Patrně jsem v postavení žen, jejichž projev je považován za příliš silný, příliš agresivní, izolující a anti-mužský. Dokonce odpudivý. Proč se toto slovo stalo tak nepohodlným?

Jsem z Británie, a myslím si, že je správné, že dostávám zaplaceno stejně jako mé mužské protějšky. Myslím si, že je správné, že bych měla sama rozhodovat o svém vlastním těle. Myslím si, že je správné, aby mě ženy zastupovaly v politice a podílely se na rozhodnutích, která ovlivní můj život. Myslím si, že je správné, že jsem společensky stejně uznávaná jako muži.

Ale bohužel mohu říct, že není jediná země na světě, kde mohou všechny ženy očekávat tato práva. Ani jedna jediná země na světě ještě nemůže říct, že dosáhla rovnosti pohlaví. Tato práva považuji za lidská práva. Ale já jsem jedna z těch, které měly štěstí.

Můj život je čiré privilegium, protože mě rodiče nemilovali méně kvůli tomu, že jsem se narodila jako dcera. Moje škola mě neomezovala kvůli tomu, že jsem byla děvče. Moji učitelé nepředpokládali, že budu mířit méně vysoko proto, že bych jednou mohla porodit dítě. Tito lidé byli právě těmi vyslanci pro rovnost pohlaví, díky kterým jsem dnes tím, kým jsem. Možná to nevědí, ale oni jsou těmi neúmyslnými feministy, kteří dnes mění svět. Takových potřebujeme víc.

A pokud to slovo stále nenávidíte, slovo není to, co je důležité. Důležitá je idea a ambice, která za ním stojí. Protože ne všem ženám se dostalo stejných práv jako mně. Popravdě řečeno, statisticky se jich dostalo jen velmi málo ženám.

V roce 1997 pronesla Hillary Clinton v Pekingu slavnou řeč o ženských právech. Bohužel mnoho z věcí, které chtěla změnit, se dnes stále dějí. Ale co mě nejvíc bije do očí je to, že muži tvořili méně než 30% obecenstva. Jak můžeme ve světě dosáhnout změny, když pouze polovina z něj je pozvána nebo se cítí být vítána, aby se účastnila konverzace?

Muži, ráda bych využila této příležitosti k vašemu oficiálnímu pozvání. Rovnost pohlaví je i vaše věc. Protože dodnes vidím, že rodičovská role mého otce je společností pokládána za méně důležitou, než role mé matky, přestože jsem v dětství potřebovala jeho přítomnost úplně stejně jako matčinu. Viděla jsem mladé muže trpící duševní poruchou, kteří nebyli schopní požádat o pomoc ze strachu, že by to z nich dělalo méně muže. Faktem je, že ve Spojeném království je sebevražda největším zabijákem mužů mezi 20 a 49 lety, a převyšuje tak úmrtí způsobená dopravními nehodami, rakovinou i srdečními chorobami. Viděla jsem muže křehké a nejisté z pokrouceného smyslu pro to, co představuje mužský úspěch. Ani muži nemají výhody rovnosti.

Nemluvíme často o tom, že jsou muži svázáni genderovými stereotypy, ale já vidím, že jsou. A když od nich budou osvobozeni, věci se jako přirozený důsledek změní i pro ženy. Když muži nebudou muset být agresivní, aby byli akceptováni, ženy nebudou nuceny být podřízené. Když muži nebudou muset ovládat, ženy nebudou muset být ovládány.

Muži i ženy by měli mít svobodu být citliví. Muži i ženy by měli mít svobodu být silní. Je čas, abychom všichni na pohlaví pohlíželi jako na spektrum, namísto dvou souborů protichůdných ideálů. Pokud se přestaneme navzájem vymezovat tím, čím nejsme, a začneme se vymezovat tím, čím jsme, můžeme všichni být svobodnější. A o tom je HeForShe (OnProNi). Je to o svobodě.

Chci, aby se muži chopili této úlohy, a jejich dcery, sestry a matky mohly být osvobozeny od předsudků, ale také aby jejich synům bylo dovoleno být zranitelnými a lidskými, aby získali zpět své součásti, kterých se vzdali, a tímto aby se stali opravdovějšími a kompletnějšími verzemi sebe sama.

Možná si říkáte: "Kdo je tahle holka z Harryho Pottera a jak to, že mluví tady na schůzi OSN?" A je to velice dobrá otázka. Ptala jsem se sama sebe na to samé. Vše, co vím, je, že se zajímám o tento problém a chci to zlepšit. A s tím, co jsem viděla, a vzhledem k tomu, že jsem dostala možnost, cítím, že je má povinnost něco říci.

Státník Edmund Burke řekl: "Vše, co je potřeba k vítězství zla, je to, aby dobří lidé nic nedělali."

Když jsem byla z tohoto projevu nervózní a měla jsem pochyby, pevně jsem si řekla: "Když ne já, kdo? Když ne teď, kdy?" Pokud máte podobné pochybnosti, když se vám naskytne nějaká příležitost, doufám, že vám tato slova pomohou. Protože pravdou je, že pokud nic neuděláme, zabere 75 let, to by mi muselo být skoro sto, než budou ženy moci očekávat stejný plat jako muži za stejnou práci. 15,5 milionů dívek bude v příštích 16 letech provdáno jako děti. A současnou rychlostí se nestane dřív jak v roce 2086, že se všem venkovským africkým dívkám bude moci dostat vyššího vzdělání.

Pokud věříte v rovnost, můžete být jedním/jednou z těch neúmyslných feministů/feministek, o kterých jsem mluvila dříve, a za to vám tleskám. Zoufale potřebujeme jednotné slovo, ale dobrá zpráva je, že už máme jednotné hnutí. Jmenuje se HeForShe (OnProNi). Vyzývám vás, abyste vystoupili, abyste byli viděni, a abyste se sami sebe zeptali: "Když ne já, kdo? Když ne teď, kdy?" 

Velice vám děkuji2.

Analýza projevu

Obsah projevu i neverbální doprovod je vhodně uzpůsoben důležitosti jeho problematiky a působí seriózním dojmem. Watson v projevu představuje a propaguje kampaň HeforShe. Hlavní pozornost věnuje ženským právům a svým přesvědčením o jejich nároku na ně. Zamýšlí se nad problémy, které panují díky nerovnoprávnému postavení žen a mužů. Většinu řečeného demonstruje příklady toho, co sama zažila či viděla ve svém okolí. Tvrdí, že pokud by se rozdíly mezi pohlavími podařilo ztenčit či vyrovnat, měli by z toho prospěch i muži. Muže vyzývá k aktivnímu zapojení, neboť bez jejich přítomnosti nelze dosáhnout skutečné změny. Ve své argumentační rétorice se nezřídka opírá o závažně působící číselné hodnoty, které přispívají k naléhavosti potřeby řešení současné situace. Celou řečí se silně prolíná funkce agitační, která vyzývá obě pohlaví k překonávání genderových stereotypů a nalezení spolupráce, jenž dle ní může být stavebním kamenem procesu vedoucím k větší svobodě pro všechny.


Řečnické figury

Citace
Statesman Edmund Burke said, “All that is needed for the forces of evil to triumph is for good men and women to do nothing.”

Řečnická otázka
How can we effect change in the world when only half of it is invited or feel welcome to participate in the conversation?
Why has the word become such an uncomfortable one?
Who is this Harry Potter girl, and what is she doing speaking at the UN?
If not me, who? If not now, when?

Aluze
In 1997, Hillary Clinton made a famous speech in Beijing about women’s rights. Sadly, many of the things that she wanted to change are still true today.

Klimax
If you believe in equality, you might be one of those inadvertent feminists that I spoke of earlier, and for this, I applaud you. We are struggling for a uniting word, but the good news is, we have a uniting movement. It is called HeForShe. I invite you to step forward, to be seen and to ask yourself, “If not me, who? If not now, when?”

Anafora
I am from Britain, and I think it is right I am paid the same as my male counterparts. I think it is right that I should be able to make decisions about my own body. I think it is right that women be involved on my behalf in the policies and decisions that will affect my life. I think it is right that socially, I am afforded the same respect as men.

We want to end gender inequality, and to do this, we need everyone involved. This is the first campaign of its kind at the UN. We want to try to mobilize as many men and boys as possible to be advocates for change. And, we don’t just want to talk about it. We want to try and make sure that it’s tangible.

When I was 8, I was confused for being called bossy because I wanted to direct the plays that we would put on for our parents, but the boys were not. When at 14, I started to be sexualized by certain elements of the media. When at 15, my girlfriends started dropping out of sports teams because they didn’t want to appear muscly. When at 18, my male friends were unable to express their feelings.

Both men and women should feel free to be sensitive. Both men and women should feel free to be strong.

Enumerace
I’m among the ranks of women whose expressions are seen as too strong, too aggressive, isolating,and anti-men.

I want men to take up this mantle so that their daughters, sisters, and mothers can be free from prejudice, but also so that their sons have permission to be vulnerable and human too, reclaim those parts of themselves they abandoned, and in doing so, be a more true and complete version of themselves.

 It is the theory of the political, economic and social equality of the sexes.

Zpracováno jako seminární práce do předmětu Rétorika.

Zdroje:
1. United Nations.Emma Watson at the HeForShe Campaign 2014 - Official UN Video. In: Youtube [online]. Zveřejněno 21. 09. 2014 [vid. 2014-12-16]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=gkjW9PZBRfk
 2. Feministic girl. Projev Emmy Watson na schůzi v OSN 20.9. 2014  – překlad. In: Feministic girl [online]. September 26, 2014 [vid. 2014-12-16]. Dostupné z: http://feministicgirl.blog.cz/1409/projev-emmy-watson-na-schuzi-osn-20-9-2014-preklad

pondělí 18. srpna 2014

Recenze knihy: Žízeň po životě - Irving Stone 100%

Zase jednou jsem konal exkurzi do knihovny našich a tentokrát mou pozornost upoutala kniha o životě Vincenta Van Gogha. Příliš jsem toho o něm nevěděl. V podstatě jen to, že byl významným holandským impresionistickým malířem, který je kromě svého díla proslavený poněkud bizarním způsobem – uřízl si ucho. Najisto bych identifikoval pouze jeden obraz – Slunečnice. Docela smutné. Namalujete stovky úchvatných obrazů, roky obětujete své tvorbě, abyste zachytili hlubokou podstatu světa kolem sebe a většina lidí si pravděpodobně vybaví pouze to, že jste ten týpek, co si uřízl ucho. Ještě, že to neslyšíš, Vincente. Autorem životopisu je zkušený americký spisovatel Irving Stone, jenž se během svého života soustředil zejména na autobiografická díla různých velikánů. Kromě Van Gogha namátkou zpracoval životní pouť Michelangela, Sigmunda Freuda či Jacka Londona. Výborná hodnocení jeho knih předznamenávala kvalitní četbu.

Self portrait
Foto CC-PD-Mark: DcoetzeeBot (Wikimedia commons)

Lane with Poplars near Nuenen
Foto CC-PD-Mark: Multichill ( Wikimedia commons)

Kniha není zachycením celého Van Goghova života. Jeho osudy začne sledovat až na prahu dospělosti a opustí ho na smrtelné loži. Do knihy jsem lehce vplul. Od začátku má spád a drží si ho až do konce. Vincenta zastihne začátek příběhu v situaci, kdy řeší první milostné problémy a hledá způsob, jakým by naplnil svůj život. Kapitola v Borinage na začátku knihy, kde v roli faráře nahlédne nemožnost změnit neuspokojivou situaci zdejších horníků, rámuje můj základní dojem z celého příběhu, který zní pod heslem: „Přestože dělám vše, co je v mých silách, stále nemohu dosáhnout pocitu zadostiučinění.“ Brzy po této zkušenosti se dobere k rozhodnutí stát se malířem.

Vincent je vykreslen jako člověk, který v sobě měl obrovský zápal, a když se pro něco rozhodl, dělal to naplno. Ve své tvorbě šel až na dřeň za cenu fyzického i psychického sebeobětování. O tom, co ho inspirovalo a jak se tvořil jeho malířský styl, je kniha především. Hledání výrazu pro něj nebylo ničím jednoduchým a bylo lemováno pochyby, zda vůbec má jeho tvorba nějakou hodnotu. Během svého malířského období se navíc neustále musel vyrovnávat s chudobou. Přes všechny překážky z něj sálala ryzost a vášeň, se kterými ke svému poslání přistupoval. Ač jsem malířskými teorií znalostně nepolíben, velmi mě bavili i sekvence zabývající se technickými věcmi jako je světlo, tón obrazu a podobně.

L'Arlesienne: Madame Ginoux with Books
Foto CC-PD-Mark: Stumps (Wikimedia commons)

Cafe Terrace at Night
Foto CC-PD-Mark: Armbrust (Wikimedia commons)

Bedroom in Arles
Foto CC-PD-Mark: Magnus Manske (Wikimedia commons)

Van Gogh ve svém životě často měnil působiště, a proto je kniha i jakýmsi geografickým průvodcem o tom, jak na něj působila různá místa. Často maloval přírodu a čtenář je s ním vláčen přes jedno pole k druhému. Malování pro něj bylo vždy přednější než sociální život, avšak i ten má v knize své místo. Záchytným bodem v něm byl pro Vincenta jeho mladší bratr Theo, který ho vždy podporoval a nikdy v něj neztratil víru. Nechci jejich vztah příliš rozpitvávat, ale především jejich bratrské pouto bylo důvodem, proč mi na konci ukáplo pár slz.

Chcete říct, že umělec je ten, kdo prodává? Já myslel, že umělec je člověk, který hledá, aniž s konečnou platností nalézá. Že je pravým opakem těch, kteří říkají: „Vím, našel jsem." Když říkám, že jsem malíř, myslím tím: „Hledám, o něco usiluji, oddávám se tomu celým srdcem." (Stone, 1934, str. 190)
Sunflowers
Foto: CC-PD-Mark: Eloquence (Wikimedia Commons)

Road with Cypress and Star
Foto CC-PD-Mark: Nyks (Wikimedia Commons)

The Night Café
Foto CC-PD-MarkHohum (Wikimedia Commons)

Pár zajímavosti a spoilerů!!!  

Van Gogh vytvořil ve svém malířsky aktivním období během 10 let zhruba 900 maleb a 1100 kreseb. 

Obraz Potrét doktora Gacheta (viz. dole) se prodal za cenu 82,5 milionu dolarů a patří mezi nejdražší malby všech dob.

 Během svého života však Van Gogh prodal pouhopouhý jediný obraz – za směšnou cenu.

Van Goghovým oblíbeným alkoholickým nápojem byl absinth.

Pro ty, kteří tuto recenzi nepřestali číst jen proto, aby se dozvěděli, jak to bylo s uchem.

Konec spoilerů!!!

Whitfield with Crows
Foto CC-PD-Mark: Wikibob (Wikimedia Commons)

 Potrait of Dr. Gachet
Foto CC-PD-Mark: Amandajm (Wikimedia Commons)

Stone měl před sebou nelehký úkol, když se rozhodl pustit do autobiografie tak složité osobnosti, jakou Van Gogh byl. Kniha však působí komplexním dojmem a Stoneovi se povedlo otisknout esenci Van Goghovi duše mezi řádky, podobně jako ji on přenášel na malířské plátno.

Poprvé se nebojím dát plné hodnocení. Působivě reflektovaný život holandského velikána probouzí touhu vykašlat se na všechny „zaběhlé automatismy kolem a radši začít tvořit něco nového. Cokoliv. Hlavně, ať je to z vlastního srdce.

Starry Night over the Rhone
Foto CC-PD-Mark: Stephanton (Wikimedia Commons)

Mé hodnocení: 100%  
Zdroj: STONE, Irving. Žízeň po životě: román o Vincentu van Goghovi. 8. vyd., v Melantrichu 1. vyd. Překlad Jarmila Emmerová. Ilustrace Vincent van Gogh. Praha: Melantrich, 1985, 438 s. Světová próza. 

neděle 27. července 2014

Recenze knihy: Martin Eden - Jack London 90 %

Některé příběhy Jacka Londona jsem jako malý capart dost žral. Pamatuji si, jak jsem zhltl Bílého Tesáka a Volání divočiny. Až v dospělosti jsem se dozvěděl, že Jack London psal i knihy jiného žánru, než ty zasvěcené zvířatům v srdci divočiny. Před pár lety jsem si dal Tuláka po hvězdách, který ve mně zanechal rozporuplné pocity. Líbila se mi sugestivní část odehrávající se v realitě, méně už ta imaginativní. K Londonovi jsem se vrátil až minulý podzim, kdy mi táta doporučil Bílý den, z kterého jsem byl přes poměrně banální šablonu příběhu nekriticky nadšen. Mám prostě rád dobrodružné příběhy z nehostinného severského podnebí, z dob, kdy chlapi uměli držet slovo a ženy byly cudné a staromódní. Nyní jsem se začetl do Martina Edena, kterého už mi doporučovalo vícero lidí.

Jack London
Foto CC-PD-Mark: Jod Let (Wikimedia Commons)

Martin Eden je synem dělnické třídy. Je námořníkem, rváčem, čestným chlapem a lamačem dívčích srdcí. Jednoho dne se na první pohled zamiluje do dívky z vyšší společenské vrstvy. S takto hlubokým citem se setkává poprvé v životě a umíní si, že dívku získá. Je zde však problém v jeho společenském postavení. Martin velmi rychle vymyslí plán. S nezměrnou energií se pustí do studia a rozhodne se pro dráhu spisovatele, aby tak vyrovnal společenské rozdíly mezi ním a jeho milovanou dívkou Ruth.

A pak ve vší slávě a nádheře se zrodila ta velká myšlenka. Bude psát. Stane se jedním z těch, jejichž očima se svět dívá, jedním z těch, jejichž ušima slyší, jedním z těch srdcí, kterými svět cítí. Bude psát - všechno - poezii i prózu, beletrii i reportáže a hry jako Shakespeare. To je jeho životní cesta a způsob, jak si získá Ruth. (London, 1909, str. 65)

Příběh je především oslavou vůle člověka. Je o tom, že když si člověk něco usmyslí a věří v to, může to dokázat. O tom, že i když Vám druzí hází klacky pod nohy (v Martinově případě někdy i granáty), můžete se silnou vizí projít dál. K  základnímu tématu knihy mě napadá citát Viktora E. Frankla: “Those who have a 'why' to live, can bear with almost any 'how'.” Sám se s touto myšlenkou dovedu ztotožnit, asi i proto se mi kniha dobře četla. Aby to nebylo pochopeno špatně, nemyslím si, že se vyplní vše, čemu věříme. Když člověk skočí z 8. patra a budu sebevíc přesvědčen, že poletí, tak se dole stejně rozplácne o beton (nebo jiný povrch). Jako princip to však při neopomenutí kontaktu s realitou pro mě víceméně funguje.

Kniha obsahuje hodně politicko-filozofických myšlenek. Martin konfrontuje své nabité vědomosti s okolním světem a mnohdy se musí postavit pokryteckým zbabělcům, schovávajícím se za své společenské role. Optimismus, víra v prosazení se, cílevědomost, to vše kombinované s velkou mírou lidskostí, jsou atributy, ve kterých je Martin vykreslen v honbě za svou láskou. Mnohdy je jeho snění o úspěchu doprovázeno až úsměvnou mírou patetičnosti (podobnou té, jakou lze nalézt v této recenzi). V první polovině knihy se Martin skálopevně drží určitých iluzí. Je poučné být svědkem jeho cesty a sledovat, jak se s poznáním proměňuje jeho přístup ke světu. No a konečně je to kniha o lásce. O její iracionalitě, o tom, že si nevybíráme, kdy a ke komu nás „postihne“ a může nám trvat, než dokážeme pohlédnout některým věcem zpříma do očí. A přesto se tak rádi necháváme lapit její mocí. Kniha na mě působila silně motivačním dojmem. Věřím, že každý v sobě máme „svého Martina Edena“, jde jen o to ho zažehnout správným stimulem.

Ed1909-Martin Eden
Foto CC-PD-Mark: Martino75 (Wikimedia Commons)

V příběhu prý lze nalézt silné autobiografické rysy, čímž si u mě Jack London ještě zvednul svou hodnotu, ten člověk musel mít krásnou duši. Asi se pustím ještě do Mořského Vlka a možná i do jeho autobiografických knih. A vůbec, možná si znovu přečtu Bílého Tesáka a Volání divočiny J

PS: Uvědomil jsem si, že píšu samé pozitivní recenze. Asi tu příliš negativních nečekejte. Co mě nezaujalo, tím se mi většinou nechce dál zabývat. Taky se mi málokdy stane, že mě něco nezaujme, většinou pečlivě vybírám. Pokud však někdo touží po negativních informacích, tak ho uspokojím alespoň tím, že v poslední době nenaplnila má očekávání Holčička, která měla ráda Toma Gordona od mého oblíbeného Stevena Kinga. Sorry Stevene, tvůj jinak oddaný čtenář!

Mé hodnocení: 90 %

Zdroj: LONDON, Jack. Martin Eden. Vyd. v tomto překladu 3., V EMG 2. Překlad Eva Masnerová. V Praze: Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakl. Euromedia Group, 2006, 342 s. Světová literatura Lidových novin. ISBN 80-869-3846-8.

pátek 18. července 2014

Recenze knihy: Konec prokrastinace - Petr Ludwig 90 %

Konec prokrastinace. Úderný název naprosto přesně vystihuje, o čem kniha Petra Ludwiga bude. Poslední dobou se kolem ní vyrojilo takové množství publicity, že ji nešlo nezaznamenat. Obdivně jsem o ní slyšel mluvit několik přátel, reklamy v knihkupectví, na internetu i jinde míří na zoufalé prokrastinátory a slibují řešení, které pomůže začít žít naplno. Zní to lákavě. Marketingově se kniha trefila do černého. V dnešním světě plným takřka neomezených možností prokrastinátorů „paradoxně“ stále přibývá. Má s tím co do činění jev zvaný rozhodovací paralýza, který říká, že nám zvažování vícero možností sebere tolik energie, že se nakonec často nerozhodneme pro žádnou. Začneme prokrastinovat.

Osobně mám období největší prokrastinace za sebou - u mě to byly zejména počítačové hry na střední škole, které mi nahrazovaly neuspokojivý sociální život. Za hodiny, které jsem strávil u hraní her jako Mafia, Counter Strike, Max Payne, Half – Life 2 či Need for Speed Underground, by jeden postavil v Indonésii celou osadu bambusových domů. I nyní však cítím, že mám velké mezery v tom, jak nakládám se svým časem a využívám svůj potenciál. Měl jsem tedy vhodnou motivaci, proč se do knihy pustit.

Přiznám se, že jsem o jménu autora Petra Ludwiga do okamžiku vydání knihy nic neslyšel. Kdo je tento osvícený chlapík, který ve svých rukách třímá recept na vítězství nad prokrastinací? Petr Ludwig se představuje v úvodním silném slovu autora, ve kterém přibližuje svůj deset let starý zážitek blízkého setkání se smrtí. Od toho dne si řekl, že chce žít naplno a postupně našel smysl svého konání v pomáhání lidem lépe využívat jejich čas a potenciál. V současné době je hlavou vzdělávacího institutu GrowJOB, jenž na základě vědeckých poznatků vyvíjí přiléhavé metody pro osobní i firemní růst. Kniha Konec prokrastinace, která spatřila světlo světa loňský rok, je jedním z  výsledků jeho snažení.

From Chaos to Order
Foto CC BY 2.0: Sebastien Wiertz (Flickr)

Kniha je rozdělena na několik sekcí. V úvodním bloku je čtenářům představeno, co se rozumí pojmem prokrastinace, kde jsou její historické kořeny a příčiny. Následující část se věnuje motivaci, především tomu, jak ji zažehnout. Motivaci střídá akceschopnost, nejvíce praktická část, která obsahuje konkrétní metody a nástroje, které vedou k tomu, že dané činnosti skutečně začneme provozovat. Po akceschopnosti se další část věnuje výstupům, které z naší práce máme a radí, jak postupovat, pokud si chceme udržet spokojenost. Předposlední blok knihy se týká naší (ne)schopnosti objektivně vyhodnocovat informace a nabízí možnosti, jak objektivitu zvyšovat. Závěrečná kapitola nese podtitul Klíč ke spokojenosti a obsahuje tip, pomocí kterého můžeme pravidelně reflektovat naší cestu.

Největším plusem celé knihy je dle mého její komplexnost a systém. Oproti obdobně zaměřeným pouze „tlachajícím“ publikacím nabízí i praktické metody, jak zlepšení dosáhnout. Představuje nástroje jako Osobní vize, Buzer lístek, Flow lístek a další, které spolu dohromady dobře fungují. Autor při svém studiu, jak prokrastinaci překonat, vycházel z vědeckých výzkumů. Ty jsou v knize srozumitelně interpretovány. Hodně se mi líbila vizuální stránka. Ludwig věrný svému „vědeckému založení“ zakomponoval do knihy spoustu barevných schémat, neboť náš vizuální kortex zachycuje komplexní vztahy a spojitosti lépe, než to dokážou pouhé stránky textu. Kniha je protkána zajímavými citáty. Celé se to čte poměrně lehce, někdy je to literárně mírně kostrbaté, to se však dá Ludwigovi lehce odpustit. Sám přiznává, že je mu mnohem blíž poloha extrovertního performera než spisovatele.

Jak říká staré japonské přísloví: „Vize bez akce je sněním, akce bez vize je noční můrou“ Tento výrok vyjadřuje dva základní životní problémy. Mnoho lidí má své vize, ale nic pro ně nedělá. Jiní zase něco dělají, ale smysl v tom nevidí žádný. Ideálně však potřebujeme obojí, jak vizi, tak akci. Pokud se nám to podaří, dostaví se požadované emoční a materiální výstupy. Emoční výstupy souvisejí s vyplavováním dopaminu, neurotransmiteru, jehož uvolňování má za následek naší spokojenost. Materiální výstupy představují konkrétní výsledky práce, které jsou za námi vidět. (Ludwig, 2013, str. 38)

Knihu bych určitě doporučil všem, kteří se v něčem cítí zaseknuti. Neslibuje okamžitý úspěch ani nepřináší žádné zázračné metody. Nabízí však provázaný, logický systém, který může po postupných krůčcích pomoci vést ke spokojenějšímu prožívání naší existence.

Henry Ford Life, as I see it, is not a location, but a journey. Life flows
Foto CC  BY - SA: BK (Flickr)

PS: Že i na mě kniha měla kniha pozitivní vliv, dokumentuje fakt, že za poslední týden přibyli na blogu dva příspěvky, což se rovná počtu příspěvků, které jsem přidal za poslední dva měsíce J

Mé hodnocení: 90%

Zdroj: LUDWIG, Petr. Konec prokrastinace: [jak přestat odkládat a začít žít naplno]. Vyd. 1. V Brně: Jan Melvil, 2013, 271 s. Briquet. ISBN 978-80-87270-51-6.

sobota 12. července 2014

Recenze knižní trilogie: Kruh, Spirála, Smyčka - Koji Suzuki 90 %

Chtěl jsem si po delší době u učebnic přečíst něco oddechového a od kamarádky s velmi podobným knižním vkusem dostal tip na autora Koji Suzukiho. Protože se jedná o spisovatele japonského, měl u mě automatický plusový bod. Zjistil jsem se, že je autorem poměrně známého hororu Kruh, jenž je úvodní částí volně navazující trilogie. Další části se jmenují Spirála a Smyčka. Dal jsem se do čtení Kruhu, během pár týdnů zdolal celou trilogii a rozhodl se, že k ní napíši souhrnnou recenzi.

Před lety jsem viděl americký remake úvodního dílus Naomi Watts,  který se  mi celkem líbil. Už si příliš nepamatuji obsah, ale utkvělo mi, že šlo spíše o atmosféru než vyprazdňování střev a hordy krve. A to já můžu. Pokud potřebujete osvěžení, tak věřte, že se jedná o onen film, ve kterém hrála důležitost malá holčička, která překonávala fyzikální zákony tím, že naprosto nebrala vážně svůj 2D formát a bezstarostně si vykračovala z televizní obrazovky. Byla přitom natolik děsivá a její přítomnost způsobovala takové nepříjemnosti, že byste ji nepustili k sobě do bytu, ani kdyby Vám slíbila, že vypere a navaří. Americký remake se od původní knihy i japonské (předloze věrné) verze filmu značně liší, což je dobrá zpráva minimálně pro ty, kteří americký remake viděli, zalíbil se jim, ale chtějí být napnutí ještě u knižní předlohy.

Piotr Dabrowski, The Ring (Koji Suzuki) (entry for the 50 Watts' Polish Book Cover Contest)
Foto CC BY 2.0: Will (Flickr)

Děj začíná ve chvíli, kdy reportér Asakawa vyšetřuje čtyři zdánlivě přirozená úmrtí. Asi nebude příliš velký spoiler, když prozradím, že se nakonec přirozenými býti neukážou. Asakawa se dostane k videokazetě, která diváka varuje, že ho do 7 dnů čeká smrt. Jaký videokazeta ukrývá smysl? Kdo a jak ji nahrál? Platí dané proroctví pro všechny bez výjimky? Lze se zachránit? Asakawa potřebuje celé věci přijít rychle na kloub, neboť se do nebezpečí dostává i on.

Celá trilogie odehrávající se až na část Smyčky výhradně v japonském prostředí, vyniká především fungující stísněnou a nehostinnou atmosférou. Autor dobře buduje napětí a ví, jak ho dávkovat. Hlavní postavu má každá kniha jinou, vždy se jedná o inteligentní muže. Jednají rozumně a situace, které jim osud přináší, řeší logickým způsobem. Poměrně dobře se mi dařilo s nimi ztotožňovat, jejich úděl už bych však příliš nést nechtěl. Přestože byli aktivními účastníky děje, vždy byli spíše v roli figurek na šachovnici, které jsou drženy dlouho v nevědomosti, zatímco „zlo“ za oponou koná svůj plán. Toto rozvrstvení vytvářelo napínavý dojem, kdy čtenář dychtí potom, aby hlavním hrdinům vše konečně zaklaplo do skládačky a přišel Aha-efekt, přičemž nebylo jasné, zda již nebude pozdě…

Ve svých sedmnácti letech Tomoko zatím nepoznala skutečný strach. Věděla ale, že určité druhy strachu se v lidské fantazii mohou rozrůstat samy od sebe. To musí být ono. Ano, o nic víc tu nejde. Až se otočím, nic tam nebude. Vůbec nic. Zatoužila se otočit. Chtěla se utvrdit v tom, že tam nic není, a dostat se z téhle situace. Ale opravdu tu nešlo o nic víc? Po ramenou jí přeběhlo hrozivé zamrazení, rozlilo se jí po zádech a začalo po páteři klouzat níž a níž. Tričko už měla promáčené studeným potem. Její tělo reagovalo příliš silně, než aby mohlo jít o pouhou představu. Neřekl někdo, že tělo je upřímnější než mysl? (Suzuki, 1991)

 Úvodní díl objasňuje s čím, že to vlastně máme co do činění, druhý stupňuje účinky vyjeveného (zvláště ho ocení biologové a příznivci šifrování) a třetí, který nabízí jistou paralelu s Matrixem, se zabývá otázkou, zda ještě existuje cesta zpět? Knihy řeší a pokládají morální otázky jako: Jsem ochoten kvůli záchraně sebe a pár svých blízkých obětovat bezpečnost celého světa či kde je hranice spravedlivé odplaty?

The Ring cosplayer at the 2014 Amazing Arizona Comic Con at the Phoenix Convention Center in Phoenix, Arizona.
Foto CC BY 2.0: Gage Skidmore (Flickr)

Jednotlivé díly jsou umně provázány a čtenář čtoucí volnou trilogii postupně si ji užije více, než čtenář, který nečte v přesné posloupnosti. Ač to také lze. Více se mi líbil díl úvodní a závěrečný, prostřední byl slabší, místy mu chybělo tempo. Rozuzlení na konci závěrečného dílu je v kontextu celé trilogie podáno smysluplně a nezklame.

Pro fanoušky hororů jasná volba, pokud máte navíc rádi Japonsko, už by měly být knihy ve Vaší poličce. Celkově je to tak někde mezi 80 a 90 %, asijská náklonnost ve mně směruje šipku nahoru.

Mé hodnocení: 90 %

Zdroj: SUZUKI, Kōji. Kruh. Vyd. 1. Překlad David Petrů. V Praze: Knižní klub, 2004, 254 s. ISBN 80-242-1249-8.

pondělí 12. května 2014

Recenze knihy: Zmizelá - Gillian Flynn 80 %

Kolem třiačtyřicetileté americké spisovatelky psychothrillerů Gillian Flynn je v posledních letech docela mumraj. V roce 2006 úspěšně debutovala s knihou Ostré předměty, roku 2009 přibyly Temné kouty a zatím poslední dílo, které vyšlo roku 2012, nese název Zmizelá. Zmizelá je ze všech tří komerčně nejúspěšnější, v domovské Americe byla dokonce 2. nejprodávanější knihou roku 2012. U nás vyšla překladem minulý rok. Součástí propagace byla i masivní kampaň v pražském metru, kde jsem si knihy všiml já. Na plakátu vyhlížela sympatická tvář hnědovlásky s totožnou barvou očí (sama autorka) a slogan, který říkal něco ve smyslu, že tento psychothriller doporučuje i Stephen King. Zachtělo se mi zjistit, co se skrývá za nevinným kukučem oné ženy a knihu jsem si půjčil.
                                                                           
Příběh začíná při 5. výročí svatby Nicka a Amy. Pár žijící v předchozích letech v New Yorku ucítil na svých bedrech tíhu ekonomické krize společnou ztrátou zaměstnání a reagoval přestěhováním se na malé město na americkém jihu. Nick odsud pochází a má zde navíc těžce nemocné rodiče, o které je třeba pečovat. Sám nastalou situaci řeší otevřením baru se svojí sestrou Go, což byl vždy jeho sen. Amy je prozatím bez práce, díky finančnímu zaopatření si však s prací nikdy nemusela příliš lámat hlavu. Na její postavě je totiž založena série bestsellerů Úžasná Amy, napsaná jejími rodiči. Knihy vynesly značný zisk, ze kterého Amy také profitovala. Tato pohádka však v poslední době začíná nabírat trhliny, když se ukazuje, že si Amiiny rodiče žili nad poměry a požádají Nicka a Amy o půjčku, která dceřinu finanční rezervu téměř vyčerpá…

Koloběh ještě nepříjemnějších událostí roztočí zmizení Amy. Nick najde po svém příchodu prázdný dům, ve kterém je nepořádek, stopy po souboji, nechybí ani manželčina krev.

Přijela policie. Působilo to idylicky: já seděl na schodech, na stromě zpívali ptáci, z auta beze spěchu vystoupila mladá dvojice, jako by se stavili u známých na pikniku. Ještě dětičky, něco přes dvacet, sebejistí a nezajímaví, zvyklí chlácholit zneklidněné rodiče, když jejich dospívající ratolesti přetáhly vycházky.(Flynn, 2012, str. 48)

Okamžitě se spustí vyšetřování a s ním spousta otázek. Kam Amy zmizela? Měla nějaké nepřátele? Je ještě naživu? S postupujícím vyšetřováním se situace více zamotává, když se začíná ukazovat, že se Nick se nechová, jak by se k jeho situaci slušelo a nalezené důkazy směřují k jeho osobě…

Román je vyprávěn v ich-formě ze dvou pohledů. Průvodce příběhu nám celou dobu na přeskáčku dělají Nick a Amy. Sympatickými průvodci se nazvat nedají, autorka se však o jejich sympatičnost ani nesnaží. V příběhu jde především o brilantní psychologickou studii charakterů v narušeném manželství. Čeká nás více introspektivních myšlenkových pochodů než samotné akce. To mi naprosto vyhovovalo, ale uvědomuji si, že někomu díky tomu kniha sednout nemusí.


Reader 76 in the Dying Art of Reading series: Title: Gone Girl Author: Gillian Flynn Spotted: London overground at Sydenham
Foto CC - BY 2.0: Graig Freeman ( Flickr )

Flynn píše velice jistě a přesně ví, kam směřuje. Příběh obsahuje precizně budované zápletky, nechybí ani jeden velký šokující zvrat, který je bez větších logických trhlin, a tak skvěle funguje. Celé je to takové hodně americké, ve vyšetřování případu hrají velkou roli média a veřejné mínění. Významným prvkem je také autorčin cynický smysl pro humor. Co mi vadilo, byl fakt, že jsem v závěrečné třetině, kdy by měl příběh nejvíce gradovat, začal postrádat napětí. Akce je tam sice nejvíce, pro mě byla bohužel z velké části předvídatelná. Osobně se mi víc líbily první dvě třetiny, kdy se příběh rozjížděl a kladl více otázek, než odpovědí.

Po dočtení jsem se zamýšlel nad tím, čím to, že měla kniha tak ohromný úspěch. Jak jsem uvedl, kniha je důmyslnou studií charakterů. Přesněji řečeno, všeho možného duševního zla, které je v nás ukryto. V knize je demonstrováno, co se stane, když toto zlo nezvládáme zpracovat a ono se totálně utrhne ze řetězu. Dovedu si představit, že takové téma může být zajímavé i pro jiné čtenáře než jsem já, neboť zcela obnažuje, co se většinou snažíme skrývat.

V říjnu tohoto roku přijde do našich kin zfilmovaná verze. Má ji na starost David Fincher, který by měl být příslibem kvality, neboť k jeho dosavadním filmům se zatím bez výjimky nedá použít přívlastek slabý. Jsem zvědav, jak se s touto látkou popere.


Mezitím určitě sáhnu po další autorčině knize.

Mé hodnocení: 80 % 

Zdroj: FLYNN, Gillian. Zmizelá. Vyd. 1. Překlad Drahomíra Michnová. Praha: Knižní klub, 2013, 526 s. ISBN 978-802-4241-098.