čtvrtek 19. května 2016

Rétorická analýza projevu papeže Františka: „Násilí a válka není nikdy cestou míru“

Promluva Svatého otce na modlitební vigilii, nám. sv. Petra (7.9.2013)

„Bůh viděl, že je to dobré“ (Gen1,12.18.21.25). Biblické vyprávění o počátku dějin světa a lidstva mluví o Bohu, který na svoje stvoření pohlíží jakoby o něm rozjímal, a opakuje: je dobré. Takto je nám, drazí bratři a sestry, dáno vstoupit do srdce Božího a obdržet toto sdělení přímo z Božího nitra. Můžeme se ptát: jaký je význam tohoto sdělení? Co říká mně, tobě a nám všem?

1. Jednoduše nám říká, že tento náš svět je v Božím srdci a mysli „domem harmonie a pokoje“; je místem, ve kterém všichni mohou nalézt svoje místo a cítit se „doma“, protože je „dobré“. Celé stvoření vytváří dobrý harmonický celek, ale především lidé učinění k obrazu a podobě Boha jsou jednou rodinou, v níž jsou vzájemné vztahy poznamenány bratrstvím skutečným a nikoli jen verbálně proklamovaným. Ten druhý a ta druhá jsou bratrem a sestrou, jež je třeba milovat. Vztah k Bohu, který je láska, věrnost a dobrota, se odráží ve všech vztazích mezi lidskými bytostmi a vnáší harmonii do celého stvoření. Svět Boží je světem, ve kterém se každý cítí odpovědným za druhého, za dobro druhého. Tento večer si při reflexi, půstu a modlitbě každý z nás, všichni, ve svém nitru říkáme: není to snad svět, po kterém toužím? Není snad toto svět, který všichni nosíme v srdci? Copak svět, který chceme, není světem harmonie a pokoje: v nás samotných, ve vztazích s druhými, v rodinách, ve městech, v národech a mezi národy? A pravá svoboda při volbě cest, po kterých se v tomto světě dát, nespočívá snad jedině v té, která je orientována k dobru všech a je vedena láskou?


Canonization 2014 - The Canonization of Saint John XXVIII and Saint John  Paul II

2. Avšak, ptejme se nyní: je toto svět, ve kterém žijeme? Stvoření uchovává svoji krásu, jež nás naplňuje úžasem, a zůstává dobrým dílem. Existuje však také „násilí, rozdělení, konflikt, válka“. K tomu dochází, když člověk, vrchol stvoření, přestává hledět k horizontu krásy a dobroty a uzavírá se do vlastního sobectví.

Pokud člověk myslí jenom na sebe, na svoje zájmy a klade sám sebe do středu, nechává-li se fascinovat modlami vlády a moci, staví se na místo Boží, pak narušuje všechny vztahy, boří všechno; a otevírá bránu násilí, lhostejnosti a konfliktu. Přesně to nám dává pochopit úryvek z knihy Geneze popisující hřích lidské bytosti. Člověk se dostává do konfliktu sám se sebou, postřehuje, že je nahý a schovává se, protože má strach (Gen 3,10), má strach před pohledem Boha; obviňuje ženu, která je tělem jeho těla (v. 12); ničí harmonii se stvořením a opovažuje se pozvednout ruku proti bratrovi, aby jej zabil. Můžeme říci, že se od harmonie přechází k „disharmonii“? Nikoli, neexistuje „disharmonie“. Buď je harmonie anebo se upadá do chaosu, kde je násilí, svár, konflikt, strach…

Právě do tohoto chaosu zní otázka, kterou klade Bůh lidskému svědomí: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ A Kain odpoví: „Nevím. Copak jsem já strážcem svého bratra?“ (Gen 4,9). Také nám je určena tato otázka a také nám prospěje ptát se: Jsem snad já strážcem svého bratra? Ano, ty jsi strážcem svého bratra! Být člověkem znamená opatrovat se navzájem. Když se zničí harmonie, nastupuje metamorfóza: bratr, kterého je třeba opatrovat a milovat, stává se protivníkem, kterého je třeba přemoci a porazit. Kolik jen násilí odtud pochází? Kolik konfliktů, kolik válek poznamenalo naše dějiny! Stačí pohlédnout na utrpení tolika bratří a sester. Nejde o věc konjunktury, ale pravda je taková, že každým násilím a každou válkou oživujeme Kaina. My všichni! I dnes pokračujeme v těchto dějinách střetu mezi bratry, také dnes pozvedáme ruce proti svým bratřím. I dnes se necháváme vést modlami, sobectvím, svými zájmy. A tento postoj se dále vyvíjí. Zdokonalili jsme svoje zbraně, naše svědomí usnulo, zjemnili jsme důvody svého ospravedlňování. A jako by to bylo něco normálního, dál rozséváme zmar, bolest a smrt! Násilí a války přinášejí jenom smrt, říkají smrt! Násilí a války jsou jazykem smrti!

Po chaosu Potopy, kdy přestalo pršet, objevila se duha a holubice nesoucí olivovou ratolest. Myslím dnes také na onu olivu, kterou jsme v Buenos Aires zasadili spolu s představiteli různých náboženství na náměstí de Mayo roku 2000 s prosbou o mír, aby už nebyl chaos, nebyla válka.


Crucifix
   Foto CC BY 2.0: Bruce Guenter (Flickr)

3. A v tomto bodě se ptám: Je možné se vydat jinou cestou? Můžeme vyjít z této spirály bolesti a smrti? Můžeme se naučit znovu kráčet cestami pokoje? S prosbou o pomoc Boží před mateřským zrakem Salus populi romani, Královny míru, chci odpovědět: Ano, je to možné pro všechny! Tento večer bych rád, abychom ze všech částí země křičeli: Ano, je to možné všem! A dokonce bych chtěl, aby každý z nás, od nejmenšího po největšího, až k těm, kdo jsou povoláni vládnout národům, odpověděli: Ano, chceme to! Moje křesťanská víra mne vybízí hledět na Kříž! Jak bych si přál, aby všichni muži a ženy dobré vůle na chvíli pohlédli na Kříž! Tam je možné číst odpověď Boha; tam se na násilí neodpovědělo násilím, na smrt se neodpovědělo jazykem smrti. V tichu Kříže umlká řinčení zbraní a mluví jazyk smíření, odpuštění, dialogu a pokoje. Chtěl bych prosit tento večer Pána, abychom my křesťané, bratři jiných náboženských vyznání, každý muž a žena dobré vůle mocně křičeli: násilí a válka není nikdy cestou míru! Každý ať se osmělí pohlédnout do hloubi vlastního svědomí a naslouchá onomu hlasu, který praví: vyjdi ze svých zájmů, které umrtvují srdce, překonej lhostejnost vůči druhému, která znecitlivuje srdce, překonej svoje důvody smrti a otevři se dialogu a smíření; pohleď na bolest svého bratra – myslím na děti, jenom na děti – pohleď na bolest svého bratra a nepřidávej další bolest, zadrž svoji ruku, zrekonstruuj rozbitou harmonii a to nikoli střetem, ale setkáním! Ať skončí lomoz zbraní! Válka znamená vždycky konec míru, vždycky je porážkou lidství. Nechť zaznějí znovu slova Pavla VI.: „Už nikdy válka jedněch proti druhým, nikdy více, nikdy!... Už žádná válka, už žádná válka!“ (Promluva k Organizaci spojených národů, 4. října 1965). „Mír se utvrzuje pouze mírem, který není odtržen od povinností spravedlnosti, ale je oživován vlastní obětí, slitováním, milosrdenstvím a láskou.“ (Poselství ke Světovému dni míru 1976). Bratři a sestry, odpuštění, dialog a smíření jsou slova pokoje: pro milovaný syrský národ, pro Blízký východ a pro celý svět! Modleme se tento večer za smíření a mír, přičiňme se o smíření a mír a staňme se všichni v každém prostředí muži a ženami smíření a míru. Tak se staň.


Analýza:
Proslov papeže Františka začíná citací z bible a trefně tak předznamenává celý pozdější styl projevu.  Není překvapením, že papež František v něm jako vrchní představitel římskokatolické církve často používá citace či jinak odkazuje k bibli, nejčastěji poté ke knize Genesis. V závěrečné, gradující části projevu mu „přijde na pomoc“ i Pavel VI. se svým razantním prohlášením odsuzujícím veškeré války. Kompozice projevu je zdatně vystavěná, papež František v  úvodu pomocí otevřených otázek podněcuje k hledání odpovědi sama v sobě. Zároveň nám předkládá možnosti, jak tyto otázky zodpovědět. Jeho stanovisko přitom nikdy není čistě personalizované, jeho osobnost zde funguje spíše jako jakýsi nástroj, pomocí kterého k posluchačům promlouvá slovo Boží.  Ve druhé části projevu otevřené otázky postupně mizí, promluva nabývá na naléhavosti, přibývá exklamací a konkrétních výzev. V této části projev připomíná mohutný proud řeky, jejíž síla stvrzuje nutnost zachování míru mezi lidmi. Samotný závěr patří, jak už je v projevech církevních představitelů tradicí, tiché modlitbě.



Rétorické figury a tropy:

Citace:
„Bůh viděl, že je to dobré“  (Gen 1,12.18.21.25)

… kterou klade Bůh lidskému svědomí: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ A Kain odpoví: „Nevím. Copak jsem já strážcem svého bratra?“ (Gen 4,9)

Nechť zaznějí znovu slova Pavla VI.: „Už nikdy válka jedněch proti druhým, nikdy více, nikdy!... Už žádná válka, už žádná válka!“ (Promluva k Organizaci spojených národů, 4. října 1965, Pavel VI).

„Mír se utvrzuje pouze mírem, který není odtržen od povinností spravedlnosti, ale je oživován vlastní obětí, slitováním, milosrdenstvím a láskou.“ (Poselství ke Světovému dni míru 1976, Pavel VI)

Řečnická otázka:
Můžeme se ptát: jaký je význam tohoto sdělení? Co říká mně, tobě a nám všem?

Tento večer si při reflexi, půstu a modlitbě každý z nás, všichni, ve svém nitru říkáme: není to snad svět, po kterém toužím? Není snad toto svět, který všichni nosíme v srdci? Copak svět, který chceme, není světem harmonie a pokoje: v nás samotných, ve vztazích s druhými, v rodinách, ve městech, v národech a mezi národy? A pravá svoboda při volbě cest, po kterých se v tomto světě dát, nespočívá snad jedině v té, která je orientována k dobru všech a je vedena láskou?

Avšak, ptejme se nyní: je toto svět, ve kterém žijeme?

Můžeme říci, že se od harmonie přechází k „disharmonii“?

Kolik jen násilí odtud pochází?

A v tomto bodě se ptám: Je možné se vydat jinou cestou? Můžeme vyjít z této spirály bolesti a smrti? Můžeme se naučit znovu kráčet cestami pokoje?


Aluze:
Biblické vyprávění o počátku dějin světa a lidstva mluví o Bohu, který na svoje stvoření pohlíží jakoby o něm rozjímal, a opakuje: je dobré.


Přesně to nám dává pochopit úryvek z knihy Geneze popisující hřích lidské bytosti. Člověk se dostává do konfliktu sám se sebou, postřehuje, že je nahý a schovává se, protože má strach, má strach před pohledem Boha; obviňuje ženu, která je tělem jeho těla.

Nejde o věc konjunktury, ale pravda je taková, že každým násilím a každou válkou oživujeme Kaina. My všichni!

Po chaosu Potopy, kdy přestalo pršet, objevila se duha a holubice nesoucí olivovou ratolest.

S prosbou o pomoc Boží před mateřským zrakem Salus populi romani, Královny míru, chci odpovědět: Ano, je to možné pro všechny!


Antiteze:
Celé stvoření vytváří dobrý harmonický celek, ale především lidé učinění k obrazu a podobě Boha jsou jednou rodinou, v níž jsou vzájemné vztahy poznamenány bratrstvím skutečným a nikoli jen verbálně proklamovaným.

Každý ať se osmělí pohlédnout do hloubi vlastního svědomí a naslouchá onomu hlasu, který praví: vyjdi ze svých zájmů, které umrtvují srdce, překonej lhostejnost vůči druhému, která znecitlivuje srdce, překonej svoje důvody smrti a otevři se dialogu a smíření; pohleď na bolest svého bratra – myslím na děti, jenom na děti – pohleď na bolest svého bratra a nepřidávej další bolest, zadrž svoji ruku, zrekonstruuj rozbitou harmonii a to nikoli střetem, ale setkáním!

Klimax:
Nejde o věc konjunktury, ale pravda je taková, že každým násilím a každou válkou oživujeme Kaina. My všichni! I dnes pokračujeme v těchto dějinách střetu mezi bratry, také dnes pozvedáme ruce proti svým bratřím. I dnes se necháváme vést modlami, sobectvím, svými zájmy. A tento postoj se dále vyvíjí. Zdokonalili jsme svoje zbraně, naše svědomí usnulo, zjemnili jsme důvody svého ospravedlňování. A jako by to bylo něco normálního, dál rozséváme zmar, bolest a smrt! Násilí a války přinášejí jenom smrt, říkají smrt! Násilí a války jsou jazykem smrti!

.A v tomto bodě se ptám: Je možné se vydat jinou cestou? Můžeme vyjít z této spirály bolesti a smrti? Můžeme se naučit znovu kráčet cestami pokoje? S prosbou o pomoc  Boží před mateřským zrakem Salus populi romani, Královny míru, chci odpovědět: Ano, je to možné pro všechny! Tento večer bych rád, abychom ze všech částí země křičeli: Ano, je to možné všem! A dokonce bych chtěl, aby každý z nás, od nejmenšího po největšího, až k těm, kdo jsou povoláni vládnout národům, odpověděli: Ano, chceme to! Moje křesťanská víra mne vybízí hledět na Kříž!

Chtěl bych prosit tento večer Pána, abychom my křesťané, bratři jiných náboženských vyznání, každý muž a žena dobré vůle mocně křičeli: násilí a válka není nikdy cestou míru! Každý ať se osmělí pohlédnout do hloubi vlastního svědomí a naslouchá onomu hlasu, který praví: vyjdi ze svých zájmů, které umrtvují srdce, překonej lhostejnost vůči druhému, která znecitlivuje srdce, překonej svoje důvody smrti a otevři se dialogu a smíření; pohleď na bolest svého bratra – myslím na děti, jenom na děti – pohleď na bolest svého bratra a nepřidávej další bolest, zadrž svoji ruku, zrekonstruuj rozbitou harmonii a to nikoli střetem, ale setkáním! Ať skončí lomoz zbraní! Válka znamená vždycky konec míru, vždycky je porážkou lidství. Nechť zaznějí znovu slova Pavla VI.: „Už nikdy válka jedněch proti druhým, nikdy více, nikdy!...Už žádná válka, už žádná válka!“


Anafora:
Tento večer si při reflexi, půstu a modlitbě každý z nás, všichni, ve svém nitru říkáme: není to snad svět, po kterém toužím? Není snad toto svět, který všichni nosíme v srdci?

Člověk se dostává do konfliktu sám se sebou, postřehuje, že je nahý a schovává se, protože má strach, má strach před pohledem Boha; obviňuje ženu, která je tělem jeho těla...

Když se zničí harmonie, nastupuje metamorfóza: bratr, kterého je třeba opatrovat a milovat, stává se protivníkem, kterého je třeba přemoci a porazit.

Kolik jen násilí odtud pochází? Kolik konfliktů, kolik válek poznamenalo naše dějiny!

 I dnes pokračujeme v těchto dějinách střetu mezi bratry, také dnes pozvedáme ruce proti svým bratřím. I dnes se necháváme vést modlami, sobectvím, svými zájmy.

Násilí a války přinášejí jenom smrt, říkají smrt! Násilí a války jsou jazykem smrti!

Můžeme vyjít z této spirály bolesti a smrti? Můžeme se naučit znovu kráčet cestami pokoje?

Ano, je to možné pro všechny! Tento večer bych rád, abychom ze všech částí země křičeli: Ano, je to možné všem!
Každý ať se osmělí pohlédnout do hloubi vlastního svědomí a naslouchá onomu hlasu, který praví: vyjdi ze svých zájmů, které umrtvují srdce, překonej lhostejnost vůči druhému, která znecitlivuje srdce, překonej svoje důvody smrti a otevři se dialogu a smíření; pohleď na bolest svého bratra – myslím na děti, jenom na děti – pohleď na bolest svého bratra a nepřidávej další bolest, zadrž svoji ruku, zrekonstruuj rozbitou harmonii a to nikoli střetem, ale setkáním!

Epifora:
„Bůh viděl, že je to dobré“. Biblické vyprávění o počátku dějin světa a lidstva mluví o Bohu, který na svoje stvoření pohlíží jakoby o něm rozjímal, a opakuje: je dobré. Jednoduše nám říká, že tento náš svět je v Božím srdci a mysli „domem harmonie a pokoje“; je místem, ve kterém všichni mohou nalézt svoje místo a cítit se „doma“, protože je „dobré“.

Také nám je určena tato otázka a také nám prospěje ptát se: Jsem snad já strážcem svého bratra? Ano, ty jsi strážcem svého bratra!

Moje křesťanská víra mne vybízí hledět na Kříž! Jak bych si přál, aby všichni muži a ženy dobré vůle na chvíli pohlédli na Kříž!

Epanastrofa:
Už žádná válka, už žádná válka!“

Epizeuxis:
Takto je nám, drazí bratři a sestry, dáno vstoupit do srdce Božího a obdržet toto sdělení přímo z Božího nitra.

Svět Boží je světem, ve kterém se každý cítí odpovědným za druhého, za dobro druhého.

Pokud člověk myslí jenom na sebe, na svoje zájmy a klade sám sebe do středu, nechává-li se fascinovat modlami vlády a moci, staví se na místo Boží, pak narušuje všechny vztahy, boří všechno; a otevírá bránu násilí, lhostejnosti a konfliktu.

Každý ať se osmělí pohlédnout do hloubi vlastního svědomí a naslouchá onomu hlasu, který praví: vyjdi ze svých zájmů, které umrtvují srdce, překonej lhostejnost vůči druhému, která znecitlivuje srdce, překonej svoje důvody smrti a otevři se dialogu a smíření; pohleď na bolest svého bratra – myslím na děti, jenom na děti – pohleď na bolest svého bratra a nepřidávej další bolest, zadrž svoji ruku, zrekonstruuj rozbitou harmonii a to nikoli střetem, ale setkáním!

Válka znamená vždycky konec míru, vždycky je porážkou lidství.

„Už nikdy válka jedněch proti druhým, nikdy více, nikdy!...

Modleme se tento večer za smíření a mír, přičiňme se o smíření a mír a staňme se všichni v každém prostředí muži a ženami smíření a míru. (* výraz míru v poslední větě by byl díky společně s výrazem mír polyptonem)

Polypton:
Ten druhý a ta druhá jsou bratrem a sestrou, jež je třeba milovat.

Svět Boží je světem, ve kterém se každý cítí odpovědným za druhého, za dobro druhého.

Copak svět, který chceme, není světem harmonie a pokoje: v nás samotných, ve vztazích s druhými, v rodinách, ve městech, v národech a mezi národy?

Nejde o věc konjunktury, ale pravda je taková, že každým násilím a každou válkou oživujeme Kaina.

 I dnes pokračujeme v těchto dějinách střetu mezi bratry, také dnes pozvedáme ruce proti svým bratřím.

Každý ať se osmělí pohlédnout do hloubi vlastního svědomí a naslouchá onomu hlasu, který praví: vyjdi ze svých zájmů, které umrtvují srdce, překonej lhostejnost vůči druhému, která znecitlivuje srdce...

Mír se utvrzuje pouze mírem..."

Exklamace:
Ano, ty jsi strážcem svého bratra!

Kolik konfliktů, kolik válek poznamenalo naše dějiny!

My všichni!

… dál rozséváme zmar, bolest a smrt! Násilí a války přinášejí jenom smrt, říkají smrt! Násilí a války jsou jazykem smrti!

…chci odpovědět: Ano, je to možné pro všechny! Tento večer bych rád, abychom ze všech částí země křičeli: Ano, je to možné všem!

…až k těm, kdo jsou povoláni vládnout národům, odpověděli: Ano, chceme to! Moje křesťanská víra mne vybízí hledět na Kříž! Jak bych si přál, aby všichni muži a ženy dobré vůle na chvíli pohlédli na Kříž!

…zrekonstruuj rozbitou harmonii a to nikoli střetem, ale setkáním! Ať skončí lomoz zbraní!

Nechť zaznějí znovu slova Pavla VI.: „Už nikdy válka jedněch proti druhým, nikdy více, nikdy!... Už žádná válka, už žádná válka!“

…pro milovaný syrský národ, pro Blízký východ a pro celý svět!

Enumerace:
Biblické vyprávění o počátku dějin světa a lidstva mluví o Bohu…

Takto je nám, drazí bratři a sestry, dáno vstoupit do srdce Božího a obdržet toto sdělení přímo z Božího nitra.

Co říká mně, tobě a nám všem?
Jednoduše nám říká, že tento náš svět je v Božím srdci a mysli „domem harmonie a pokoje

…ale především lidé učinění k obrazu a podobě Boha jsou jednou rodinou…

Ten druhý a ta druhá jsou bratrem a sestrou, jež je třeba milovat.

Vztah k Bohu, který je láska, věrnost a dobrota

Tento večer si při reflexi, půstu a modlitbě každý z nás, všichni, ve svém nitru říkáme…

Copak svět, který chceme, není světem harmonie a pokoje: v nás samotných, ve vztazích s druhými, v rodinách, ve městech, v národech a mezi národy?

„Existuje však také „násilí, rozdělení, konflikt, válka“.

…přestává hledět k horizontu krásy a dobroty a uzavírá se do vlastního sobectví.

…nechává-li se fascinovat modlami vlády a moci, staví se na místo Boží, pak narušuje všechny vztahy, boří všechno; a otevírá bránu násilí, lhostejnosti a konfliktu.

Buď je harmonie anebo se upadá do chaosu, kde je násilí, svár, konflikt, strach

…bratr, kterého je třeba opatrovat a milovat, stává se protivníkem, kterého je třeba přemoci a porazit.

Kolik konfliktů, kolik válek poznamenalo naše dějiny!

Stačí pohlédnout na utrpení tolika bratří a sester.

…pravda je taková, že každým násilím a každou válkou oživujeme Kaina.

 I dnes se necháváme vést modlami, sobectvím, svými zájmy.

Násilí a války přinášejí jenom smrt, říkají smrt! Násilí a války jsou jazykem smrti!

Po chaosu Potopy, kdy přestalo pršet, objevila se duha a holubice nesoucí olivovou ratolest.

…s prosbou o mír, aby už nebyl chaos, nebyla válka.

Můžeme vyjít z této spirály bolesti a smrti?

A dokonce bych chtěl, aby každý z nás, od nejmenšího po největšího, až k těm, kdo jsou povoláni vládnout národům, odpověděli: Ano, chceme to!

Jak bych si přál, aby všichni muži a ženy dobré vůle na chvíli pohlédli na Kříž!

V tichu Kříže umlká řinčení zbraní a mluví jazyk smíření, odpuštění, dialogu a pokoje.

… abychom my křesťané, bratři jiných náboženských vyznání, každý muž a žena dobré vůle mocně křičeli: násilí a válka není nikdy cestou míru!

„Mír se utvrzuje pouze mírem, který není odtržen od povinností spravedlnosti, ale je oživován vlastní obětí, slitováním, milosrdenstvím a láskou.“

Bratři a sestry, odpuštění, dialog a smíření jsou slova pokoje: pro milovaný syrský národ, pro Blízký východ a pro celý svět! Modleme se tento večer za smíření a mír, přičiňme se o smíření a mír a staňme se všichni v každém prostředí muži a ženami smíření a míru.

Metafora: 
Takto je nám, drazí bratři a sestry, dáno vstoupit do srdce Božího a obdržet toto sdělení přímo z Božího nitra.

Jednoduše nám říká, že tento náš svět je v Božím srdci a mysli „domem harmonie a pokoje…

Člověk se dostává do konfliktu sám se sebou, postřehuje, že je nahý

Celé stvoření vytváří dobrý harmonický celek, ale především lidé učinění k obrazu a podobě Boha jsou jednou rodinou, v níž jsou vzájemné vztahy poznamenány bratrstvím skutečným a nikoli jen verbálně proklamovaným.

… a otevírá bránu násilí, lhostejnosti a konfliktu.

Násilí a války jsou jazykem smrti!

Můžeme vyjít z této spirály bolesti a smrti? Můžeme se naučit znovu kráčet cestami pokoje?

… násilí a válka není nikdy cestou míru!

Metonymie:
…že každým násilím a každou válkou oživujeme Kaina. (dá se chápat i jako personifikace)

Personifikace:
V tichu Kříže umlká řinčení zbraní a mluví jazyk smíření, odpuštění, dialogu a pokoje.

*Zpracováno do předmětu Kultura řeči


Zdroj: 
1. Radiovaticana. Násilí a válka není nikdy cestou míru. In:Radiovaticana [online]. September 7, 2013 [vid. 2016-5-16]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18820

středa 10. února 2016

Recenze knihy: Zloději zelených koní: Jiří Hájíček 70 %

V posledních měsících jsem se pustil do knih jednoho z nejčtenějších současných českých prozaických spisovatelů, Jiřího Hájíčka. Přilákala mě k němu pověst kvalitního autora, který jako já pochází z jižních Čech a který je dvojnásobným držitelem ceny Magnesia Litera (ne jako já ).V roce 2005 Hájíček uspěl v kategorii nejlepší próza s románem Selský Baroko, v roce 2013 triumfoval dokonce v hlavní kategorii kniha roku s Rybí krví. V této recenzi však svou pozornost zaměřím na pozoruhodnou novelu Zloději zelených koní, jež oběma oceněným románům časově předcházela. Její vznik se datuje na rok 2001.

Jiří Hájíček, spisovatel, České Budějovice, 9.9.2015
Foto CC BY-SA 4.0: Jakub Stadler (Wikimedia Commons)

Čím je novela Zloději zelených koní tak pozoruhodná, ptáte se? Hlavně netradičním tématem a jeho ztvárněním! Kniha totiž vypráví o profesionálních hledačích vltavínů. Vltavíny jsou horniny, za jejichž nalezení se vyplácejí slušné odměny a je třeba se za nimi vypravit do jižních Čech či na Moravu. Mají poměrně zajímavý historický původ

Příběh knihy se odehrává v časovém období na přelomu 80. a 90. let. Hlavní hrdina Pavel je vykreslen jako člověk, jenž na rozdíl od většinové společnosti nevidí smysl v konzumním stylu života, postupování po společenském žebříku, určitém pohodlí, jistotách a celkově vzato životu, který si většina z nás představuje jako „úspěšný". Základní hodnotou jeho života je čistota, kterou pro něj nejvíce symbolizují kameny, konkrétně vltavíny. Tato vášeň směruje jeho další konání, Pavel jí obětuje školu, staví ji i nad kariéru a své vztahy. Stává se z něj kopáč, jenž hledá vltavíny ze dvou důvodů: hezké kousky sbírá, ty zbylé prodává.

Kniha má pár základních motivů. Pro mě nejvíce fungoval dobrodružný popis Pavlova pachtění se za vltavíny. To postupem času navíc nabývá na dramatičnosti, zejména poté, co se je Pavel se svým kumpánem Kačmarem díky vydrancovaným nalezištím nucen přesunout na soukromé pozemky a jejich činnost získá příměs ilegálních rozměrů. Hájíček nás společně se svými (anti)hrdiny bere na výpravy, při kterých můžeme být kdykoliv přistiženi majiteli pozemků či policejními složkami, při kterých nás kdykoliv může zavalit půda, při kterých s hlavními protagonisty přímo cítíme fyzickou strhanost po několika hodinách tvrdé práce, ale zároveň si uvědomujeme to obrovské vzrušení, které nám pulzuje spánky v očekávání velkého nálezu.  Zachytit onu atmosféru vltavínové horečky, která v období kolem sametové revoluce v Čechách panovala, se povedlo Hájíčkovi na výbornou. Dokonce bych se to nebál srovnat s výjevy z knih Jacka Londona, akorát zde vltavíny nahrazují zlato a jižní Čechy Klondike.

„ Když jsem poprvé Kačmarovi řekl, že za gram vltavínů může dostat třicet až čtyřicet korun, a když je pěkný kousek, u kterého se cení sběratelská hodnota, tak i mnohem víc, kopal ještě usilovněji, a já jsem pomalu přišel na to, že s ním to nemá chybu, protože tolik metráků písku nebo jílovité země, kolik dokázal překopat za dopoledne, by sotva kdo jiný zvládl.“ (Hájíček, 2001, str. 25)

Co pro mě fungovalo trochu hůře, bylo psychologické vykreslení postav a celková vztahová dynamika. Postavám bych vytkl hlavně schematičnost, předvídatelnost. Jediná postava, u níž se dá mluvit o něčem podobném jako o vnitřních konfliktech, je Pavel.  Ostatně už to, že prohlašuje, jak důležitá je pro něj čistota a řád, je v příkrém rozporu s tím, co se z něj stane.  Alespoň u Pavla se nakonec dá tvrdit, že si jeho postava v rámci příběhu prošla jakž takž uvěřitelným vývojem a v samém závěru nás přiměla k zamyšlení.

U této knihy si velmi cením toho, že Hájíček dokázal zpracovat velmi obtížně zpracovatelné téma a přenést ho do českých reálií, aniž by působilo jako parodie. Negativem jsou povětšinou ploché postavy a vztahová interakce mezi nimi. Hledači zelených koní jsou velmi chutnou jednohubkou, po které však budete mít pocit, že Vám ještě kručí v břiše.  

Tento rok v září přijde do kin filmová adaptace s Pavlem Liškou v hlavní roli.

Mé hodnocení: 70 %

ZdrojHÁJÍČEK, Jiří. Zloději zelených koní. Druhé vydání. Brno: Host, 2015, 168 stran. ISBN 978-80-7491-604-5.

sobota 16. ledna 2016

Interpretace románu Jdi za zeleným světlem od Edvarda Valenty


„Není jiné cesty než vrátit se ke skutečnosti a tím sám k sobě. Protože jitru neuknikneš.“
(Edvard Valenta, Jdi za zeleným světlem, str. 161)

Roku 1956 vyšlo Edvardu Valentovi vrcholné dílo jeho literární tvorby, román Jdi za zeleným světlem.  Vypráví o osudu českého intelektuála Karla Šimona v tíživé době německé okupace Československa za 2. světové války.  Prostřednictvím hlavní postavy se věnuje existenciálním otázkám svědomí, svobody, zodpovědnosti, naděje a potřebě najít smysl bytí.

Hlavní myšlenkou je dle mého názoru hledání cesty a způsobu, jak žít, aby se za sebe člověk na konci své životní pouti nemusel stydět.  Žít tak, aby se na konci směl usmát.

Na začátku příběhu nám Valenta představuje svého hlavní hrdinu Karla Šimona jako bojácného, introvertního člověka, těžce poznamenaného rodinnými tragédiemi (smrtí první ženy i dcery, nevěrou druhé ženy).  Šimon připomíná typ „zbytečného člověka“, jenž postrádá víru, ideál, odvahu. Ve vězení své pasivity sice nese okupaci těžce, je však schopen pouze vnitřní rezistence, nepřetavené  v konkrétní činy. Protože je vážně nemocen a ani osobnostně si netroufá na přímý střet se zlem, volí pohodlné řešení. Stěhuje se do ústraní, do malé vesnice s názvem Dolina. Díky ucházející finanční situaci má plán v Dolině válku přečkat.


World War II Memorial (Moscow)
Foto CC BY SA 2.0: fibercool (Flickr)

Šimon se pokouší vyplnit svůj čas psaním románu, ten však pro nevěrohodnost psychologické prokreslenosti postav nedopíše. Také se seznamuje se zdejšími lidmi (hajný Karhan, dělník Fiala, vdova Steinová, domovník Kozák) a nachází mezi nimi své místo. Tito lidé jsou vesměs lidmi aktivními, svéhlavými, lidmi, pro něž je přirozené nastavovat za své zájmy kůži. Šimona na nich přitahuje mimo jiné fakt, že oplývají právě těmi atributy, které jemu samotnému chybí.  Čas trávený s nimi tak implicitně zahrnuje výzvu k transformaci jeho osobnosti.

Po neúspěchu tvorby románu přichází zlom, Šimon dozrává ke konání, které by jeho životu mohlo dodat pocit oprávněnosti. Nahrazuje akt imaginace aktem činu a přechází od pasivního odporu k odporu aktivnímu. Přijímá požadavek ruských partyzánů ubytovat a před nacisty ve svém domě ukrývat nemocnou ruskou lékařku. Je celou svou existencí naplno vtažen do odboje. Teprve nyní zcela poznává syrovou skutečnost války, hrůzy, kterou s sebou přináší. Sice si pln úzkosti uvědomuje možnost smrti, které se dobrovolně vystavuje, situaci však nese statečně a své rozhodnutí by neměnil. Stává se z něj mravně uvědomělý jedinec, který využívá svých možností, konat vše, co je v jeho omezených lidských silách.

 V závěru románu válka končí a Šimonovi je zároveň dopřáno ochutnat sladké plody lásky, po kterých dlouho toužil. Výhled dopředu nabízí slibnou podívanou. Nenadálá smrt, která ho potká, je tak obrovskou tragédií. Mohla by však být tragédií ještě větší. To, kdyby se v jejím okamžiku nemohl usmát…

Zdroj: VALENTA, Edvard. Jdi za zeleným světlem. Praha: Československý spisovatel, 1990. ISBN 80-202-0209-9.

* Zpracováno do předmětu Česká Literatura 3 

sobota 13. června 2015

Recenze knihy: Kronika ptáčka na klíček - Haruki Murakami 90 %

Před Vánocemi 2014 se dostal na pulty knihkupectví český překlad v tu dobu bez jediného roku již dvacet let staré knihy mého oblíbence Haruki Murakamiho. Naštěstí mám bystrého tátu, který ví, co se sluší a patří, a tak na mě čekala kniha pod stromečkem, aniž bych musel něco trapně naznačovat. Co na knize zaujme na první pohled je tloušťka, jež v sobě ukrývá 752 stránkovou stopáž. Z tohoto důvodu můj čtenářský zážitek dokonale předurčovalo heslo: „čtení na dlouhé zimní večery“.

Dále jsem jako zkušenější čtenář Murakamiho knih zaznamenal, že se překladu tentokrát chopila Klára Macúchová, nikoliv dvorní překladatel Tomáš Jurkovič. K tomu jsem se na začátku textu stavěl trochu podezřívavě, podobně jako rodič, v situaci, kdy si jeho potomek přivede domů nového partnera, které je nutné si nejdřív trochu proklepnout, než jako budeme kamarádi. Ale musím konstatovat, že i s překladem Kláry Macúchové jsem se nakonec sžil a připadá mi, že odvedla kvalitní práci.

Příběh nás uvítá v okamžiku, kdy dá hlavní hrdina, třicetiletý Tóru Okada, výpověď v práci. V advokátní kanceláři ho to příliš nenaplňuje, a proto si chce dát nějakou dobu od práce pauzu a ujasnit si, co že vlastně chce v životě dál dělat. Jasné je jen jedno - advokacie to nebude. Už toto úvodní nastavení situace vypovídá o příznačném stylu Murakamiho budování příběhů a osobnostech hlavních hrdinů. Těmi jsou většinou nekonformní, osamělí outsideři, kteří příliš nedbají pravidel kolektivismu a konvenční hodnoty jdou mimo ně. Tóra příliš nezajímá, co druzí řeknou na jeho rozhodnutí seknout se stabilní prací, aniž by měl zajištěnou alternativu. Důležitější je pro něj vnitřní pocit, který mu říká, že volno na rozjímání je něčím, co aktuálně potřebuje.

Wind-up Bird T-shirt
Foto CC BY-SA 2.0: Danny PIG (Flickr)

Aby se Tóru při dumání o svém budoucím vývoji příliš nenudil, osud mu postaví do cesty další problém k řešení -  záhadně se mu vypaří manželka. A protože je správný, milující manžel, pokusí se udělat, co je v jeho silách, aby ji získal zpět. Tóru se chtě nechtě musí vydat na tajemnou stezku plnou zkoušek a sebepoznání, při které bude muset projít vnitřní proměnou, pokud chce najít svou zmizelou ženu a zároveň sebe sama. Co se týče výstavby příběhu, lze i zde lehce identifikovat další obvyklý prvek Murakamiho románů. V souvislosti s jungovským pojetím můžeme prohlásit, že se Murakamiho romány dají v podstatě číst a vykládat jako proces individuace hlavních hrdinů. Tórovu cestu za nalezením „bytostného já“ a jeho sebeuskutečněním přitom provází další rysy typické pro prózu japonského spisovatele. A když bych měl vybrat, co na tom všem mám nejradši, byla by to obrovská fantazijní invence a s tím související fantasmagoričnost všeho, co se kolem děje.

Ono kdybyste někomu vyprávěli o tom, že klíčem k záchraně Vaší manželky je kocour, který se už rok neobjevil doma a Vy ho proto musíte najít stůj co stůj, o tom, že se dobíráte pravdy na dně studny bez vody, o tom, že se nově kamarádíte s teenagerkou May Kasaharovou, se kterou chodíte ve volném čase na brigádu, při které provádíte terénní výzkumy zkoumající stupeň plešatosti mužské populace, o tom, že… a tady už by Vás dotyčný zastavil a poslal k nejbližšímu psychiatrovi. Ten by Vás pak v lepším případě nechal internovat v psychiatrické léčebně, v tom horším by k tomu přibalil i žádanku ohledně nutnosti okamžitého provedení elektrických šoků.  Naštěstí jsou podobné věci ve světě ptáčka na klíček brány naprosto standardně, a proto si my čtenáři můžeme dosyta vychutnat, co se stane, když jeden Japonec popustí uzdu své imaginace.


Murakami T-shirt
Foto CC BY-SA 2.0: Reckon (Flickr)

Za zmínku stojí v Murakamiho tvorbě poměrně neobvyklý prvek vypořádávání se s kolektivní vinou v optice historického pohledu do dějin Japonska. V knize je nepřikrášleně líčena nechvalně proslulá epizoda z 2. světové války, kdy Japonci okupovali Mandžusko a prováděli tamějšími obyvatelům věci ne zrovna příjemné. Co jsem se dočetl na internetu, Japonci tuto událost nikdy příliš nereflektovali a v historických učebnicích porůznu zamlčovali. Murakami se k tomu postavil čelem a zaslouží si za to pochvalu. Zároveň je paradoxní, že se této reflexe ujal jako jeden z mála i on, autor, kterému je doma dlouhodobě vyčítáno, že je příliš orientován na západ a píše „nejaponsky“.

Jako celek je to opět mnohovrstevnatá výživná směs odehrávající se na pomezí snu a reality, se silnou mysteriózní atmosférou, bizarními postavičkami (u mě vede Cinnamon), tématem lásky, melancholie, osamělosti, to vše okořeněné jemným humorem.

Kronika ptáčka na klíček se dá nejen svou délkou přirovnat k nedávnému opusu a dle mého názoru nejkomplexnější Murakamiho dílu 1Q84.1Q84 vzniklo o patnáct let později a připadá mi zralejší, moudřejší, vyleštěné k téměř naprosté dokonalosti. To Kronice ptáčka na klíček chybí, některé části jsou rozvleklejší a slabší, celkový emocionální dopad není tak působivý, přesto je to Murakami, jak ho známe a máme rádi.

Pro mě je to mezi 80 až 90%, mírně se přikláním směrem nahoru.


Hodnocení: 90%

pátek 13. února 2015

Horor z režimu offline

Dne 27.1. 2015 nastala celosvětová katastrofa. Hrozivá situace, která čas od času udeří a vyvolá paniku u velké části obyvatel po celé planetě. Přichází nečekaně, bez ohlášení, což činí její charakter ještě strašidelnějším. A co že se to vlastně stalo? Byla použita zbraň hromadného ničení, přihnalo se někam tsunami či dopadl na zemský povrch obří meteorit? Všechno špatně! Stalo se něco, co je v očích mnohých lidí hodnoceno jako nesrovnatelně horší, vypadl Facebook! Je to drsné, ale je to tak. Nejnavštěvovanější sociální síť současné doby byla mimo provoz 40 minut. A to není krátká doba.

Strach, bezmoc, frustrace, pocit zmaru, deprese. Podobné pocity se v různé míře dostavili u uživatelů, kteří jsou zvyklí mít k Facebooku stálý přístup. V České republice došlo k výpadku v čase 7:20 až 8:00. Onomu pernamentnímu českému uživateli to tedy vyšlo akorát na čas ranní kávy se svou oblíbenou sociální sítí. Zajeté tradici, s jejíž absencí jeho den postrádá optimistické odstíny.

Během těch 40 minut přišel o možnost okomentovat tři články, které sdíleli jeho „přátelé“ a pod nimiž již zuřila ohnivá diskuze. Sice tématice ani jednoho z nich pořádně nerozuměl, ale kdo jo, že ano? Důležité je projevit svůj originální názor. Dále nemohl sdílet ranní motivační citát, který se týkal jeho inspirativního pohledu na život. Měl připravený tento: „Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem“. Hluboké jak nejhlubší studna. Do výčtu frustrací patřil i fakt, že nemohl chatovat s holkou, která se mu dlouho líbí, ale nemá odvahu jí to říct přímo. Doufá, že udělá další krok ona, vždyť on přeci na Facebooku směrem k ní často používá funkci šťouchnout. Musí jí to být přeci jasné! No a konečně, musel také počkat se sdílením fotografie své snídaně. Deset minut zdobil talíř s lívanci těmi zpropadenými malinami, šlehačkou a kakaem! Stejně to za tu námahu nestálo, měl si radši udělat míchaná vajíčka.

Facebook´s Infection

Z důvodu závažnosti podobných situací bych navrhoval, aby nejvěhlasnější psychologové a další odborníci celého světa složili hlavy dohromady, zanechali veškeré načaté práce a pustili se do ucelené koncepce doporučení, co příště v podobné situaci dělat. Duševní škody mohou být příliš velké a podcenění by se mohlo krutě vymstít. A to si radši si ani nepředstavovat ten chaos, který by nastal, pokud by Facebook nefungoval delší dobu, např. den či dva dny. Vždyť by všichni ti úzkostní a zmatení lidé snad museli vyjít ven a bavit se mezi sebou naživo. No považte, to je přeci utopie nebo ne?

* Fejeton zpracovaný jako seminární práce do předmětu Tvůrčí psaní

pátek 6. února 2015

Nová FB stránka blogu + o sebeprosazení

Rozhodl jsem se rozšířit pole působnosti a udělal blogu FB stránku.

Občas přemítám nad důležitostí zpětné vazby. Potřebuji ji, stejně jako každý. Když to vztáhnu na tento blog, tak mě vždy potěší, když mi někdo řekne, že se mu nějaký příspěvek na blogu líbil a třeba ho v něčem ovlivnil, inspiroval. Už třeba jen v tom, že si přečte knihu, kterou jsem recenzoval. Mám pak větší chuť něco dalšího stvořit. Samozřejmě vítám i negativní kritiku (i když ne tak vroucně J). Jsem vděčný a děkuji těm pár pravidelným čtenářům, o kterých vím a kteří mi dodávají chuť pokračovat. Speciální dík patří Zuzce K., která trpělivě čte nejen blog, ale i další mé výplody a podílí se o své drahocenné postřehy. Vážím si toho.

Nedávno jsem se zamyslel se nad tím, jak na blog přivést více čtenářů a FB stránka mi přišla jako nejlogičtější volba. Umožňuje z dostupných možností asi nejefektivnější možnosti interakce. Budu tam sdílet blogové články, ale i přidávat různé odkazy na věci, které mě v něčem oslovují, ovlivňují, tříbí můj pohled na svět.

The Art of Facebook
Foto CC BY 2.0: mkhmarketing (Flickr)


O sebeprosazení (a zákonitostech s ním spjatými) 

S celkovou propagací blogu (i čehokoliv jiného) souvisí i v dnešní době hodně skloňovaný výraz „zdravé sebeprosazení“. Téma, které se mě velmi úzce dotýká. Přiznávám, že mi to sousloví dlouhou dobu neznělo dvakrát vábně. Jsem introvert a navíc jsem byl pod vlivem výchovy, školy atd. spíše zvyklý na:

Začlenění, ale pozor na vyčnívání

Kritizování, ale absenci pochvaly

Rigidní napodobování postupů druhých, ale nevytváření si svého originálního stylu

Nutnost zvládání všeho rovnou perfektně, ale zapomínání na prostor pro chyby a zkoušení

Oceňování sebe sama = pýcha

Předpokládám, že nejsem jediný podobně poznamenaný. Asi se dá obecně soudit, že takovému člověku se sebeprosazuje nesnadno. Mínění o sobě nemá zrovna valné a jako bonus si stihl v dětství vypěstovat ke spoustě věcem a činnostem (které potom bude potřebovat!) odpor leckdy ještě dřív, než se do nich pustil. Na počátku dospělosti pak uslyší: „Šup do života, poraď si sám!“ Dnešní nároky jsou v lecčems nelítostné a svět tam venku očekává hotovou, komunikativní, sebevědomou osobnost. Holky k tomu navíc při hledání partnera přidávají požadavek: s vyřešenou minulostí - co to sakra je? J  Inu, dobrá, podrbete se na bradě. Tak se na to podíváme. Zkoumáte a hodnotíte své možnosti. Ale ouha! Vždyť Vy vlastně takovým člověkem nejste! Dojdete k závěru, že tento svět pro Vás není stavěný, nějak do něj nepasujete! Začnete panikařit, vylustrujete lednici, uklidíte celý byt či jdete napsat sáhodlouhý depresivní příspěvek na diskusní fórum (podle osobních preferencí při záchvatu úzkosti). Když se za nějakou dobu uklidníte, tak se sami sebe zeptáte: Lze s tím něco dělat?

A konečně přijde nějaká dobrá zpráva. Ano, lze. Nebo tomu alespoň ve své naivitě pevně věřím. Mohu se zde podělit o pár věcí, které pomohli, pomáhají mně a v konečném důsledku posilují onu schopnost stát si za tím, kým jsem a co dělám:

Mít kolem sebe lidi, s kterými si rozumím a mohu s nimi sdílet svůj život

Mít víru (v cokoliv) 
         
Být pokorný

Zaměřovat se více na cestu, než na cíl

Umět se vykašlat na věci, co mě nebaví a lidi, co mi za to nestojí

Dělat věci, které mě baví (pořádně a do hloubky)

Dělat věci, z kterých mám strach (ty, v kterých vidím smysl)

Radovat se z drobností

Chápat, že vše má svůj čas

Využívat příležitosti

Vytrvat

Zažít to, ne pouze spekulovat!

Chválit sebe i druhé

A taky to neustále omílané, ale asi opravdu nejzásadnější: Mít se rád 


Trapp family
Foto CC BY- SA 2.0: Pablo (Flickr)

Nedávno jsem četl knihu Duše moderního člověka Carla G. Junga, kde mě mimo jiné mě zaujala stať s názvem: Duše a smrt. Nyní dvě citace z oné stati, posléze vysvětlím:

Jako existuje spousta mladých lidí, kteří mají v podstatě panický strach ze života, po němž přece tolik touží, existuje snad ještě větší počet stárnoucích lidí, kteří mají týž strach ze smrti. Ano, učinil jsem zkušenost, že právě mladí lidé, kteří se bojí života, trpí později právě tak silně strachem ze smrti. Pokud jsou mladí, řekneme, že mají infantilní odpor vůči normálním požadavkům života; jsou-li staří, musel by člověk říci vlastně totéž, totiž že mají rovněž strach před normálními požadavky života. (Jung, 1952, str. 55)

Být starý je velmi nepopulární. Jako by se zapomínalo na to, že neschopnost stárnout je stejně tak nesmyslná jako neschopnost vyrůst z dětských střevíčků. Třicetiletý muž, který je ještě infantilní, je snad politováníhodný, ale mladistvě vyhlížející sedmdesátník - není to úchvatné? A přece jsou oba zvrácení, nemají styl, jsou to psychologické zrůdy. Mladý člověk, který nebojuje a nevítězí, propásl to nejlepší ze svého mládí a starý člověk, který neumí naslouchat tajemství potoků zurčících z vrcholů do údolí, je nerozumný, je to duchovní mumie, která není nic jiného než strnulá minulost. Stojí stranou svého života a opakuje se do omrzení jako stroj. Jaká je to kultura, která potřebuje takové stínové postavy? (Jung, 1952, str. 56)

Co z toho vyplývá v souvislosti s tímto článkem? Pro mě minimálně to, že jsem si připomněl:

Čím plněji se budu vrhat do života, tím snáze se mi bude umírat
Je nutné přijímat to, co je = normální požadavky života
Údělem mladého člověka je rozšiřování života

Na závěr tedy jedna asertivní výzva: Pokud Vás můj blog v něčem oslovuje, budu rád, když ho budete navštěvovat! Na FB pak lajkovat, sdílet a psát komentáře.

Děkuji za pozornost!

Zdroj: JUNG, Carl Gustav. Duše moderního člověka. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1994, 378 s. ISBN 807108087x.